Vladimír Mišík se v říjnu letošního roku vrátil s novým albem Vteřiny, měsíce a roky. Album je třetí Mišíkovou spoluprací s producentem Petrem Ostrouchovem a navazuje tak na předchozí oceňované tituly Jednou tě potkám (2019) a Noční obraz (2021).
Album obsahuje patnáct nových písní s texty Vladimíra Mišíka a Michaela Žantovského, po jedné básni bylo vybráno ze sbírek Josefa Kainara, Jana Skácela, Jiřího Dědečka a Františka Gellnera a jeden text Mišíkovi na tělo napsal Tomáš Belko, Ostrouchovův někdejší souputník z kapely Sto zvířat. Ve studiu se sešla desetičlenná kapela, jejímž jádrem je už tradičně kvarteto Blue Shadows, tedy kytaristé Josef Štěpánek a Petr Ostrouchov, baskytarista Matěj Belko a bubeník Martin Novák, dále pak klavírista Jan Steinsdörfer a hráč na Hammondovy varhany Ondřej Pivec, kytarista Lukáš Martinek, kontrabasista Tomáš Liška a dva vzácní zahraniční hosté, americký perkusista kubánského původu Michito Sanchez a britský hráč na pedálovou steel kytaru BJ Cole.
A čím se Vteřiny, měsíce a roky podle Petra Ostrouchova liší od předchozích alb, co spolu s Vladimírem natočili?„Album je hodně osobní a v textech přímočařejší a méně poetické, neboť převažují Vláďovy a Michaelovy texty „ze života“ nad básněmi dávno mrtvých básníků. Zadruhé, hudebně je album založeno na živé souhře celé kapely a bylo natočeno „postaru“, téměř bez dotáček a oprav. Na tom mi velmi záleželo,“ uvádí producent alba a dále pokračuje o své osobní motivaci: „Každá moje spolupráce s Vláďou se mi jeví jako nesmírně obohacující proces, umělecky i lidsky, takže jsem si to skvělé období chtěl ještě o další album prodloužit. Tohle album navíc přineslo skvělé zážitky živého nahrávání s perfektní kapelou. V počtu devíti až deseti lidí jde opravdu o komplexní proces, co se dá zrealizovat jen se zkušenými a rychle reagujícími profesionály, kteří nedávají zaznít svému egu, pracují pro celek, a to s plným nasazením a dobrým vkusem. To je pro mne hodně cenná zkušenost,“ uzavírá.
Pozn. red: Keďže spevákov aktuálny zdravotný stav nám neumožňoval osobné stretnutie, vydavateľstvo Animal Music poskytlo nasledovný rozhovor s Vladimírom Mišíkom.
Album Vteřiny, měsíce a roky je už třetí, které jste dělal v produkci Petra Ostrouchova. V čem je váš tým tak pevný?
V.M: Jak se říká ve sportovní terminologii, když se družstvu daří, tak se prostě nic nemění. A kromě toho jsme se za celou dobu spolupráce velice spřátelili, takže nás nedrží pohromadě jen ten „byznys“.
Jak se stalo, že nové album vzniklo právě letos?
Tentokrát jsem to vlastně trošku vyprovokoval. Tím, že jsem dostal artrózu, kytaru jsem pomyslně uložil do futrálu, skončil jsem s koncertováním, ale texty mě pořád baví psát. Od minulého alba jsem jich nasbíral asi dvanáct a poslal je Petrovi ke zhudebnění, protože toho já jsem kvůli nemožnosti hrát na kytaru už schopen nebyl. Petr si některé vybral, kromě toho oslovil ještě Michaela Žantovského, vybrali jsme po jednom od Jirky Dědečka a Tomáše Belka a tradičně nějaké básničky. Petr nakonec přinesl třináct písniček v podobě demonahrávek.
Proces nahrávání základů ale probíhal jinak, než bylo na minulých albech zvykem, že?
Ano, rozhodli jsme se, že nebudeme dělat žádná vznosná veliká aranžmá, naopak, dá se dohromady parta dobrých muzikantů a ta se pokusí ty písničky nahrát sice ve studiu, ale jakoby živě. Takže to dostalo jiný formát.
Když jste se s Petrem domlouvali na stylu, jakým deska vznikne, měli jste nějaký příklad, referenční vzor, přes který jste o způsobu práce komunikovali?
My se netajíme tím, že máme rádi producenta T Bone Burnetta, který udělal spoustu desek, které máme rádi, třeba Roberta Planta s Alison Krauss. Ten taky nepoužívá žádné vypiplané aranže. Stejně tak máme rádi Boba Dylana, o kterém se traduje, že přijde do studia s kytarou, začne hrát, čeká, až chlapci pochopí akordy, rovnou natočí čtyři pět verzí a je hotovo. Takže jsme si trošku neskromně říkali, že pracujeme podobně.
Je tenhle způsob práce ve studiu podobný některé etapě s ETC…?
Když jsme šli s ETC… do studia, vždycky jsme měli nazkoušeno. Ale ty písničky samy o sobě vlastně vznikaly podobným způsobem jako teď, akorát to bylo na zkouškách.
V muzikantské sestavě, která album nahrávala, jsou všichni s výjimkou britského steelkytaristy B. J. Colea o jednu až dvě generace mladší než vy. Vy jste přitom po většinu svojí kariéry nejradši spolupracoval s vrstevníky, vždycky jste říkal, že si nemusíte nic vysvětlovat…
To je pravda, měli jsme podobný vkus, poslouchali jsme stejné kapely. Jen Standa Kubeš byl metalista, nebo tedy, řekl bych, „něžný metalista“. Ale třeba s Jirkou Veselým nebo Honzou Hrubým jsme byli naladění na stejnou notu.
A co tedy ti mladí kluci, se kterými pracujete teď? Je to taky stejné naladění, nebo do hudby vnášejí něco nového?
To bych nechal kritikům. Ale rozhodně tam vnesli to, jak umějí hrát, protože všichni do jednoho ovládají svoje nástroje naprosto excelentně. Jsou to lidi, kteří si mohli dovolit pracovat de facto způsobem instrumentálního jam sessionu, což je v rámci téhle desky vlastně stylotvorné.
Co se textů týče, už jste zmínil Michaela Žantovského. To je ve Vašem portfoliu nové jméno.
No v mém ano, ale napsal přece spoustu výborných textů, třeba pro Pavla Bobka. Jsme dlouholetí přátelé, i když se někdy třeba pár let nevidíme.
Bavil jste se s ním dopředu o tématech, na která budou jeho texty pro vás?
Ne. Přinesl nám asi dvacet takových popsaných papírů a my se jimi pak s Petrem probírali a vzali jsme to, co se nám zdálo nejlepší.
Ptám se proto, jestli bylo vždycky jasné, že se za jeho slova můžete jako interpret postavit.
No, máme tam jednu takovou trošku kontroverzní písničku Metál. U té se přiznám, že mi na papíře připadala hodně vtipná, ale když jsem ji nazpíval, trošku mi zatrnulo, že to možná někdo nemusí pochopit. Že ten text není celá pravda, že je v něm velká nadsázka. I když jsem opravdu ten metál dostal. Tak jsem chvilku Petra přemlouval, abychom to vyndali a říkal jsem mu, ať si to nechá v zásobě, až umřu. Ale on že ne, chtěl tam mít všechno.
Vy sám jste napsal dvanáct nových textů, na albu jich je zhruba polovina. Ty ostatní máte tedy uložené „na příště“?
Samozřejmě jsem je nesmazal… Ale teď si vůbec nedovedu představit, že bych začal zase na něčem pracovat. Naopak musím zvednout oči vzhůru a poděkovat, že jsme tuhle desku stačili dodělat, než jsem začal zase zdravotně trochu řádit po nemocnicích… Orgány se holt vzpouzí…
Co od alba Vteřiny, měsíce a roky očekáváte?
Budu upřímný: zaplať pámbu, když se zaplatí všechny náklady. A když to ještě tenhle práh překročí, budu se radovat i jako profesionál. No a kdyby to celé nějak vzplálo třeba jako naše první společná deska s Petrem, za kterou jsme dostali Anděly… Ale kvůli tomu to fakt neděláme. Představte si, že nás to dokonce baví. A já díky tomu i ve svých sedmasedmdesáti trošku pookřál a ožil. Protože ne že bych se jako důchodce nudil, to ne, ale něco vytvořit pro mě má pořád ještě docela podstatný smysl.
Text (zdroj) Animal Music, red.
Foto Zuzka Bönisch
VLADIMÍR MIŠÍK
Vteřiny, měsíce a roky
Graffiti „Nechte zpívat Mišíka“ z apríla 1983, kedy boli Mišíkove (77) koncerty komunistickými orgánmi zakázané, dodnes rezonuje u jeho skalných. Vladimír Mišík síce skončil pred tromi rokmi s koncertovaním, jeho zdravotný stav mu to už neumožňuje, ale „zpívá“ ďalej, čo je skvelé! A tak nám na začiatok jesene doprial kolekciu 15 pesničiek, ktoré v štúdiu SONO nahral so svojím alter ego - Petrom Ostrouchovom. Ten je autorom až 13 skladieb. Ostrouchov má zázračný dar napísať pre Mišíka pesničku, akoby ju napísal on sám. Ostrouchov sa tak, ako na ostatnom albume Noční obraz (2021) postaral aj o produkciu a album vychádza v jeho vydavateľstve. Dal dokopy kapelu, ktorá síce nie je Etc…, ale ten sound tam je (mne tam trošku chýba drive, alebo ak chcete divokosť starých Etc…, ale to je o pocite). Ten je pre mňa najintenzívnejší v skladbe „Destiláty“. Krásne ostré gitary, Hammond (Ondřej Pivec) plouživý rytmus, proste „mišíkovka“ ako za starých čias. Do kapely dokonale zapadli aj hviezdni muzikanti, BJ Cole z Británie na pedal steel a Kubánsko-Americký percusionista Michito Sanchez. Výčet hviezdnych muzikantov s ktorými títo dvaja nahrávali či sa zúčastnili na ich turné, by zabral celú stránku. Sú tam mená od Stinga, Rolling Stones, Eltona Johna až po Weather Report. Hudba je pestrá zmes blues, reggae, ska, a typických „mišíkovských“ balád.
Album otvára jedna z nich na Žantovského bilancujúci text, „Tak dobře". Už tu si môžeme vydýchnuť a povedať si, je to starý Láďa. Mišík spieva samozrejme v nižších polohách, ako pred 40 rokmi, ale jeho hlas je typický. Mimochodom, už tu si môžeme vychutnať steel gitaru hosťujúceho BJ Colea. V tomto duchu je aj o trochu veselšia „Ulici bičuje déšť“, s jedným z Mišíkových textov, samozrejme o kamarátoch, pive a pohode. Nasleduje vtipné rege „Měl jsem sen“:
Měl jsem sen, že zoufale buším
sám jak kůl v plotě na prastarou bránu.
Petr je svatej, seřval mě, že ruším,
prej nemaj místo, ať do pekla táhnu
Texty sú väčšinou osobné, podelili sa o ne Mišík (6), Michael Žantovský (4) zvyšné sú od básnikov, ktorých má Vladimír rád - Gellner, Kainar, Skácel a Dědeček. Skladba „Metál“ (Žantovský) by mohla byť akýmsi premostením k obdobiu zákazov spred 40 rokov:
Dostal jsem metál, cením si toho,
nejde už o moc, ale dřív šlo o mnoho.
Co bylo dřív, už dávno není,
co musel jsem skrývat, dneska se cení.
Tí, čo sa dostali k tvorbe a menu Vladimír Mišík len nedávno, bude tento album skvelým vodítkom aj k jeho staršej tvorbe. A tí, čo s Láďom kráčajú už takmer 60 rokov, môžu po tomto albume (CD, 2LP aj digitálne) smelo siahnuť.
JÁN GRAUS