PROLOG
Když jsem před několika lety cestoval po Irsku, sháněl jsem se na hlavní poště v Dublinu po poštovní známce, která tam byla vydána jako vzácná série, neboť na ní byl Rory Gallagher. Byl jsem odkázán na nenápadný krámek se sportovními potřebami, kde měli i jakési knižní oddělení a tam jsem uspěl. Po zakoupení oné výjimečné známky jsem chtěl odejít, ale zastavil mě prodavač a tak trochu vyčítavě podotkl, že bych neměl zapomínat na Phila. Nebylo mi známo, že vyšly známky s dalším irským hudebním hrdinou, ústřední postavou proslulých Thin Lizzy, Philem Lynottem. Neváhal jsem a sáhl pro další peníze, nechtěl jsem prodavače zklamat a pak, tajemně vyhlížející Phil Lynott patřil vždy k mým oblíbencům. Říkal jsem si, že je pozoruhodné, když někde takto ctí památku významných umělců - osobností, jež se nesmazatelně zapsaly do novodobých hudebních dějin v oblasti rockové a bluesové hudby a dosáhly světového věhlasu. Jejich národ je na ně hrdý a nezapomíná. Tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že za necelé čtyři roky budou mít Irové důvod vydat možná další sérii takových známek.
Dne 6. února 2011 se do světa rozletěla zpráva, že ten den zemřel vynikající hudebník, skladatel, zpěvák a především fantastický kytarista Gary Moore. Bylo mu teprve 58 let a dle jeho kolegů a známých byl plný síly, aktivní a bez známek zdravotních potíží. Stalo se tak ve Španělsku, v rekreačním letovisku Estepona. Jeho tělo bez známek života bylo nalezeno ve 4 hodiny ráno v apartmá hotelu Kempinski. Světová tisková média hned začala spekulovat o příčině smrti, britský deník The Sun přispěchal zpočátku s tvrzením, že na vině byla přemíra alkoholu a následné udušení vlastními zvratky. Bulvár hledá senzace, a tak proč nepoužít verzi, která se potvrdila už v roce 1971, kdy takhle zakončil svou životní pouť černý mág elektrické kytary Jimi Hendrix. Veřejnost přece musí být šokována a je tedy na místě, aby hvězda rockové scény odešla ze světa nějakým, alespoň trochu atraktivním, způsobem. Když už se to nedá svést na obligátní drogovou závislost. Nakonec vše bylo daleko prozaičtější a i jmenované londýnské periodikum se muselo napodruhé vyjádřit seriózně.
Gary Moore odejel se svou přítelkyní na šestidenní dovolenou, když předtím dokončil natáčení svého dalšího alba. A bohužel mu již nebylo dopřáno, aby si těch pár dní jistě zaslouženého odpočinku náležitě vychutnal. Když se ubytoval v hotelu, dal si v místním baru sendvič a k tomu nějaké pití, komunikativně a přátelsky chvíli hovořil i s jedním svým fanouškem, který Garyho poznal a dal se s ním do řeči. Potom se šel projít po pláži a kolem jedenácté hodiny večerní odešel do svého apartmá, kde byl pak také časně ráno nalezen mrtev.
Policejní i lékařské zprávy pak jasně potvrdily, že Gary Moore byl stižen ve spánku masivním infarktem, který jeho srdce nevydrželo a který se mu tedy stal osudným. Ve světovém měřítku snad jedna z nejčastějších přirozených příčin úmrtí, a tedy žádné bouřlivé scény, žádné nervy drásající scénáře.
Obec hudebníků a hlavně příznivců Garyho hudby však byla zaskočena, vždyť on byl přece v takové formě, jeho nedávné koncerty, mj. v Čechách i na Slovensku o tom jasně svědčily, jeho poslední nahrávky o tom bez diskuze hovoří. Jenže smrt si nevybírá a mnohdy tu nejkrutější daň zaplatí ten, kdo byl „vinen“ pouze tím, že celý život zasvětil své práci. Na rockbluesové scéně pak byl Gary Moore možná jeden z těch nejpracovitějších. Jeho čtyřicetiletá hudební kariéra by vydala na celou knihu, zkusme tedy nyní zásadní faktické a významové informace vtěsnat do poněkud menšího prostoru.
VSTUP NA HUDEBNÍ SCÉNU
Skid Row, Colloseum II, Thin Lizzy
Narodil se 4. dubna 1952 v Belfastu v Severním Irsku, celým jménem Robert William Gary Moore. Vůbec první kytara, s níž se seznámil, byl akustický nástroj značky Framus, to mu bylo teprve osm let. Ve čtrnácti pokračoval v učení hry jako pravák, ovšem na levoruký instrument. Už měl i svůj první zesilovač a pilně poslouchal své tehdejší idoly jako byli The Beatles, The Shadows, Elvis Presley, a pak také Eric Clapton, Jimi Hendrix , Albert King nebo John Mayall. V rodném městě se necítil dobře, a tak v 16 letech odešel do Dublinu.
Když mu bylo pouhých 19 let, zlákal ho jeho kamarád Phil Lynott do nadějné a tvrdě hrající skupiny Skid Row. Lynott zanedlouho odchází, ale Moore s touto formací natáčí dvě alba (Skid Row a 34 Hours) a jede i turné po USA jako support band tehdy již slavných The Allman Brothers Band a The Mountain. Při poslechu těchto desek jsou technické a tonální hráčské předpoklady Gary Moora, které pak v budoucnu tak skvěle rozvinul, více než patrné. Rok 1973 je ve znamení první sólové Moorovy desky „Grinding Stone“, následující rok již Gary hraje s Thin Lizzy, především pak na albu Nightlife (1974).
Jako dokonalý hráč nastupuje Moore do tehdy jazzrockové formace Jona Hisemana Colloseum II a exceluje na albech Strange New Flesh (1976), Electric Savage (1977) a Wardance (1977).
Potom vychází další Moorův sólový projekt Back On The Street (1978) a zde již Gary produkuje svůj obrovský hit Parisienne Walkways. Na této písni se basovým partem a především podmanivým zpěvem podílí i Phil Lynott, z čehož se pak odvíjí další spolupráce obou hudebníků v Thin Lizzy. Gary Moore je ale silně rozladěn poměry ve skupině, alkoholové a drogové excesy už dále nehodlá snášet a během turné po USA odchází, přestože má s tímto bandem na svém kontě další velký úspěch v podobě alba Black Rose (1979).
Zakládá formaci G-Force, s níž pak následně koncertuje například i jako host na turné tehdy již slavné skupiny Van Halen. Vše začíná nadějně, ale po údajně pouze průměrném úspěchu svého alba se G-Force rozpadají.
VZESTUP NA VRCHOL
Hard and heavy, Phil Lynott
Gary Moore ovšem se svojí příznačnou vůlí a vervou kráčí dál. Počátkem osmdesátých let exceluje na koncertech, mj. i na proslulém německém Rockpalastu se svým novým bandem, kdy na bicí hraje Ian Paice, na klávesy Don Airey a na baskytaru Neil Murray. To je velmi silná sestava a Gary Moore pak bez potíží sklízí úspěch i na obřím koncertě Masters Of Rock, kde hrají například i Van Halen, Ozzy Osbourne nebo AC/DC. Vycházejí alba Corridors Of Power (1982), Dirty Fingers (1984), Victim Of The Future (1984) a Run For Cover (1985). Jestli tomu tak nebylo již na konci let sedmdesátých, tak v další dekádě se Gary Moore bezpochyby zařazuje mezi světovou kytarovou elitu.
Jeho sólová alba jsou nabitá energií, řadě písní vévodí nosné melodické nápady, v instrumentaci se projevuje vliv keltské a irské hudby (např. Over The Hill And Far Away – album Wild Frontier 1987) a to vše dodává původním skladbám punc neotřelosti a originality. Kapela jako taková pokaždé šlape bezchybně a Garyho technicky dokonalá až strhující a přitom nosná melodická a emocionální kytara často dává zapomenout na tehdejší heavymetalové „kafemlýnky“, jichž bylo v osmé dekádě minulého století všude plno. Z dlouhé řady povedených písní a skvostných instrumentálek pak stojí určitě za zvláštní pozornost skladba Out In The Fields (album Run For Cover) vyprodukovaná a natočená opět ve spolupráci s Philem Lynottem. Dalo by se říct, že svět obletěl další megahit, navíc textově aktuální, podnícen tehdy nekonečnou válkou mezi protestanty a katolíky v Severním Irsku.
Gary Moore se pustil nejednou do takovýchto ožehavých témat, jako například když zareagoval svou písní „Murder In The Skies“ z alba Victim Of the Future na neomluvitelný lapsus tehdejších sovětských ozbrojených sil, které 1. září 1983 nechaly sestřelit jihokorejské dopravní letadlo, v němž pak zahynulo všech 269 cestujících.
Naproti tomu již jmenované album „Wild Frontier“ bylo věnováno památce Phila Lynotta, který na začátku roku 1986 zemřel na následky přílišných kombinací alkoholu a drog. Ironií osudu byl fakt, že právě titulní hitovku Over The Hill And Far Away měl zpívat původně on.
Gary Moore byl tragickým skonem svého kolegy a přítele zdrcen. Vždyť po úspěchu písně Out In The Fields právě s Philem Lynottem plánoval další spolupráci. Rok 1989 je ve znamení nového výtečného a úspěšného alba After The War, kterým jakoby vrcholí další vývojové a tvůrčí Moorovo údobí, jež bylo prodchnuto duchem hard and heavy a zanechává za sebou slušnou řádku hudebních klenotů.
MISTROVSKÉ BLUES
Od B.B. Kinga k elektronice
Jakoby po správně načasované spirále na scénu přichází nový Gary Moore v tajemném hávu, aby sáhl k hudebním kořenům a širokému publiku vrátil v té nejexcelentnější podobě bílé a vlastně i černé blues. Fantasticky vyškolen všemi možnými fúzemi hardrocku, jazzu a heavy metalu má nyní čas a prostor, aby si pohrál s novými skladbami a především pak s tóny svých kytar jako skutečný mistr.
ckové historie. Gary se do bluesové muziky pouští s vervou sobě vlastní, ale zároveň s velkým technickým nadhledem, se zaujetím a citem pro věc. Nový repertoár sestává z dobře napsaného původního materiálu, k němuž se řadí často klasické bluesové standardy. Vše je dobře zaranžované a vzájemně spolu korespondující, takže produkce na albech i na koncertech působí kompaktně a zároveň nenásilně efektně. V roce 1992 so objevuje další takto laděné CD „After Hours“ a s ním přichází i výborný záznam z živých koncertů v podobě alba „Blues Alive“.
Produkce Garyho Moora jsou pokaždé výjimečným zážitkem. Na pódiu kapela, sestavená, ostatně jako vždy, ze skvělých muzikantů, obohacena o dechovou sekci a všemu tomu vévodí brilantní expresivní Moorova kytara a v neposlední řadě i Garyho procítěný a přitom profesionálně pojatý a interpretovaný vokál. Gary už dávno přišel na to, že svůj vlastní repertoár si asi nejlépe zazpívá sám, a tak se brzy zařadil mezi zpívající kytaristy, jako třeba Rory Gallagher, Eric Clapton, Johnny Winter, Alvin Lee, a především pak dlouhá fronta černých bluesmanů, Jimiho Hendrixe nevyjímaje.
Když má přijít na řadu jemná tklivá píseň, Gary Moore ji dokáže až neuvěřitelně procítit, bez zbytečného patosu, ale s velkou dávkou potřebného citu pro tu určitou věc. Na druhé straně, když se má do něčeho opřít, nenechá nikoho na pochybách, že v sobě má energii a sílu za celou kapelu. A to jak po hráčské, tak i po pěvecké stránce. Na jeho bluesových albech a pak i na koncertech hostují uznávaní černí bluesoví hudebníci, jako třeba B.B.King, Albert Collins, Albert King. Gary Moore si tak vlastně plní svá dávná přání, když ještě jako kluk jejich nahrávky poslouchal, nechávajíc se jimi inspirovat a motivovat pro své následné vykročení do hudebního světa.
Byl to obrovský a pro hudební povědomí veřejnosti významný přínos, když Gary Moore , tehdy již celosvětově proslulý a uznávaný hudebník, zažehl nejen ve svém publiku znovu široký zájem o bluesovou hudbu. Jakoby převzal pomyslnou štafetu od starších kolegů Gallaghera, Claptona, Petera Greena, Jeffa Becka, Jimmyho Page a mnohých dalších, kteří v šedesátých a sedmdesátých letech pro generace svých příznivců znovu objevili Muddyho Waterse a celou plejádu amerických bluesmanů.
Skoro o čtvrtstoletí později se na nových nahrávkách i vystoupeních Garyho Moora objevují opět bluesové legendy a mladé publikum je přijímá otevřeně a nadšeně. Byli jí totiž představeni se současným zvukem, se vší expresí, přesvědčivostí a potřebným leskem a především někým, komu oni sami věřili. Gary sám produkuje a především interpretuje bluesovou tématiku s takovým švihem a bravurou, že budí respekt i u do té doby mnohdy ortodoxně zaměřeného hardrockového a heavymetalového publika.
Po takto zaslouženě dosažených úspěších si může dovolit oslovit dva bývalé členy jedné ze zásadních britských skupin The Cream. Jsou to skladatel, basista a zpěvák Jack Bruce a bubeník Ginger Baker. Vzniká skupina B.B.M. (Baker, Bruce, Moore) a s tím vychází i nové album Around The Next Dream (1994). Je zde hezká řádka čerstvě napsaných a velmi dobře znějících původních skladeb a pro koncerty je oprášeno i něco z původního repertoáru The Cream. Na vystoupeních pak hlavně Moore svojí kytarou téhle muzice dodává potřebnou svěžest a jiskru.
V roce 1995 vychází další velmi příjemné album s názvem „Blues For Greeny“.
Vkusně pojaté, s úctou k originálu a bezvadně provedené prezentuje Gary Moore skladby, jež řadu let předtím napsal a nahrál jeden z jeho bluesových idolů - Peter Green. Zde opět přichází ke slovu onen proslulý Gibson Les Paul 1959, který Moore získal právě od Greena. Gary Moore se s Peterem Greenem seznámil už jako mladík a oba vzájemně si padli do noty. Moore Greena obdivoval a Green zase rychle v Mooreovi rozpoznal výjimečný mladý talent, jenž si zaslouží podporu. Proto také přemluvil svého managera, aby zařídil kapele, kde tenkrát Gary hrál (Skid Row), nahrávací smlouvu. Když se v roce 1970 Peter Green rozhodl odejít od tehdy už slavných Fleetwood Mac, sám oslovil Garyho Moora a svého Les Paula mu nabídl výměnou za jeho Gibson SG.
Gary dostal nabídku, jakou nelze odmítnout a získal tak do své výzbroje, jak on sám říká, přímo ojedinělý klenot. A od té doby tento nádherný nástroj používal až do roku 2006. Sám jsem dosud nepřišel na to, a už si mi to asi nepodaří zjistit, proč se právě tato skvostná kytara poté objevila v USA na trhu, proč se takový hráč a kytarový nadšenec, jakým Gary Moore byl, rozloučil zrovna s nástrojem, o němž pěl takové ódy. Nechce se mi věřit, že by za tím byl pouze dobrý obchod, i když cena zmíněného Les Paula byla vskutku astronomická.
Blížil se začátek nového milénia a Gary Moore, jakoby možná právě na magický zlom tisíciletí chtěl zareagovat, nečekaně vybočil ze své rockbluesové cesty, zapojil do svých nových nahrávek i moderní elektroniku a na svět přišla dvě alba „Dark In The Paradise“ (1997) a „A Different Beat“ (1999). Své příznivce asi překvapil, některé puristy možná i trochu pozlobil, ale i tohoto hudebního směru se zhostil velmi dobře a dokázal, že nejen jazzrocková vlna sedmdesátých let byla tou jedinou fussion, kam by výjimečně zdatný kytarista a skladatel mohl ve svých experimentech zabrousit. Najdeme zde téměř industriální rytmy, ale i řadu pěkných melodií, výborně zazpívaných a výtečně zahraných, při nichž posluchač může ulétnout do mysteriózna.
VYZRÁLÝM VIRTUOZEM
SCARS, nové hard & bluesrockové
variance, opět na koncertech
První desetiletí nového milénia Gary Moore zahajuje návratem k bluesovým kořenům albem s výstižným pojmenováním „Back To The Blues“ (2001), další rok trochu přitvrzuje, vydává album „Scars“ (2002), které nahrává i koncertně provádí v triu, navozujíc přitom místy náladu Hendrixových The Experience. Ke spolupráci tentokrát přizval hudebníky téměř o generaci mladší, nahrávky a pak i koncerty se nesou v duchu současných heavyrockových trendů, ovšem korunované brilantní expresivní a především pak nezaměnitelnou Moorovou kytarou.
A pak se Gary Moore opět, jakoby definitivně, vrací k blues a přicházejí alba „Power Of The Blues“ (2004), Old New Ballads Blues (2006) a „Close As You Get“ (2007). Zejména posledně jmenované CD se dotýká až historického bluesového archaismu. V té době Gary Moore omezil vlastní koncertování, věnoval se například odborným zvukovým dozorům nad různými hudebními kompilacemi, měl dokonce vlastní rozhlasové pořady s bluesovou tématikou na londýnské stanici Planet Rock. Možná i tato činnost jej motivovala právě k natočení alba „Close As You Get“, kde se jinak až ortodoxně elektrický kytarista objevuje v roli akusticky hrajícího bluesmana. Je téměř symbolické, že na tomto albu hrál na foukací harmoniku kamarád a spoluhráč Roryho Gallaghera Mark Feltham.
Něco z téhle nálady se pak dostává i na zatím poslední studiové album Garyho Moora, jenž nese název „Bad For You Baby“ (2008). Ovšem opět se projevuje onen Garyho záviděníhodný naturel, a tak zde nechybí, kromě procítěných balad i hutné bluesrockové riffy a hlavně, opět pořádně našlápnutá a mistrovsky zahraná kytara.
EPILOG
Jenže přichází 6. únor 2011 a svět se dovídá, že Gary Moore náhle a nečekaně zemřel. Jak se to mohlo stát? „To přece není možné, není to novinářská kachna?“, rádi bychom se byli bývali utěšovali a naivně sami sobě lhali. „Vždyť mu bylo teprve padesát osm, to mohl hrát ještě klidně dvacet let. Podívejte se na B.B. Kinga…“ Bohužel, lidský život je hodnota těkavá, nejistá a smrt si nevybírá. Další z těch skutečně velkých a neopakovatelných odešel kamsi do nekonečna. A bude obrovsky chybět v těch řadách rockových muzikantů, kteří stále ještě drží hudební laťku vysoko a nenechávají se strhnout do komerčního víru laciností, zbytečností a pusté ordinérní prázdnoty, jež se na nás valí z masmédií každým dnem jako zničující tsunami.
Podle trojice vídeňských klasiků Haydn, Mozart, Beethoven bychom vzdáleně mohli pojmenovat i trojici irských bluesrockových hrdinů: Rory Gallagher, Phil Lynott, Gary Moore. A všichni tři už jsou, jak se říká, v hospodě na věčnosti. Nebylo to pro ně samotné a také pro nás, co jsme je měli rádi, příliš brzy?
Gary Moore byl všestranně aktivní hudebník, kromě svých vlastních projektů spolupracoval i s mnohými dalšími umělci. Ve studiu i na koncertech vždy soustředěný, precizní a excelentní. Zdaleka ne každý umělec se může honosit známkou takovéto kontinuální výjimečnosti. Za těch čtyřicet let udělal hodně prospěšné práce, jeho kytarový tón byl vždy jedinečný, ať už ve vypjatých polohách, v introvertních náladách nebo expresivních vodopádech a myriádách. Bylo téměř jedno, zda zrovna používá zesilovač Marshall, Soldano či nějaký další, skoro jako by nezáleželo na tom, jestli hraje na kytaru Gibson Les Paul anebo Fender Telecaster. Jeho hra byla pokaždé precizní, nepostrádala hloubku duše, byla vkusná, vybroušená a přitom vždy měla obdivuhodnou energii.
Gary Moore vytvořil vlastní styl a uznávajíc a ctíc klasiku, během své kariéry on sám se klasikem stal.
Dónal Gallagher, bratr legendárního Roryho Gallaghera, řekl krátce po smrti Garyho Moora: „byl to excelentní hudebník a skvělý člověk, bůh ochraňuj Tvou duši Gary, budeš nám chybět“. Patrně tak bylo vysloveno to, co v té chvíli cítilo mnoho hudebníků i hudebních fanoušků po celém světě. Tak pozvedněme tedy alespoň sklenku s irskou whisky a připijme na jeho věčnou památku. Tvé tóny, Gary, tady s námi budou stále. Odpočívej v pokoji.
MARTIN KOUBEK