Jaroslav Hutka (1947, na obr. vyššie s Petrom Kalandrom) patrí do silnej folkovej generácie 70. rokov. Ďalší jej príslušníci, Vladimír Merta, Vlasta Třešňák, Dagmar Voňková, Petr Lutka..., rozvíjali svoje individuálnu originalitu vo voľnom združení Šafrán. Pestré povahové a výrazové spektrum tejto komunity dotvárala, ako jediná zo Slovenska, aj Zuzana Homolová. Ich priateľské vzťahy a vzájomný rešpekt pretrvali roky, napriek hraniciam a vzdialenostiam. Pred pripravovanými koncertmi sa na Zuzka náš podnet s Jaroslavom spojila prostredníctvom tohto otvoreného listu:
Jaroslav,
poznám Ťa dlho, vytiahol si ma do Prahy, stretali sme sa v Šafráne, u Teba doma - dovolil si mi vstúpiť do Tvojho súkromia, priviedli sme Ťa do Bratislavy, neskôr zase v Rotterdame a opäť doma... Blízko Teba som zažila to, o čom sa iným ani nesníva. Nezabudnem na Tvoju lekciu, keď si nás s Petrom Lutkom vzal na koncert kdesi do učňovského internátu mimo Prahy. Plná miestnosť nadržaných puberťákov, túžiacich odviazať sa niekde na diskotéke a nešťastné pokrikujúce vychovávateľky, pokúšajúce sa o ticho v sále... A Ty s magickým kľudom a baladou - prvou, druhou a boli Tvoji a neskôr aj naši. Vieš to s ľuďmi skvele. Ale odvtedy prešlo veľa vody a Ty si pichol mnohokrát do poriadneho osieho hniezda. Ako „krysař“ vyháňaš z dier „slušňákov“ ktorí si na Tebe vylievajú žlč... Je to príšerné a aj odporné zrkadlo spoločnosti. Ako to znášaš? Ako dlho to budeš znášať? Nemyslíš pritom na Tvoje malé ratolesti a nebojíš sa o ne?
Prajem Ti všetko dobré!
Zuzana
Ahoj Zuzko,
snáším to dobře a mohu říct i radostně. O děti se nebojím, spíš bych se bál, že by si jednou o mně mohli říct, že jsem se hrbil a nechal si líbit věci, které si slušný člověk a písničkář líbit nenechá. Mám teď dvě malinké děti a než dospějí, tak bude jiná doba, jestli lepší nebo horší nevíme, já už tu dávno nemusím být, ale kdo byl jejich otec vědět budou a otázka, jestli to bylo těžké nebo ne, se řešit nebude. Řeší se výsledky. Tehdy, když jsme spolu šafránovali, tak to bylo opravdu těžké, ale dnes jsou ty písně zajímavé a odvážné, neboli normální a stydět se nemusíme.
V roce 2006 po dlouhé odmlce jsem začal zase intenzivně psát, ale začal jsem písněmi krajinomalebnými, dětskými, prostě písněmi ze světa krásy a politická témata se objevovala řídce, zajímaly mne opravdu ty hluboké věci. Nehonil jsem popularitu, moje publikum mne uživilo a dál mě zajímalo jen to, co píšu a tehdy jsem měl také děti, které zrovna vylézaly z dětství. Šlo mi o podstatu nikoliv zůstat na výsluní veřejnosti. Vzniklo mnoho písní a jsem s nimi spokojen a že je komerce a blbý vkus medií mezi sebe nepustí, je mi lhostejné.
Ale zase až od roku 2015 začínám přemýšlet o tom, že se musím také začít jasně vyjadřovat k veřejným věcem, že začínáme být zase ohroženi, letos už vzniklo mnoho nových písní, jedna z nich se nečekaně dobře chytila, starý křesťanský motiv smrtky s kosou, která od středověku připomíná a varuje memento mori, vzpomeň na smrt. Máme strašného, opileckého a vulgárního prezidenta a tak jsem mu to chtěl připomenout, reakce byla očekávaně hrubá a vulgární, to už ale přestalo a všimli si toho také ostatní lidé a reakce se otáčí už pozitivně.
Češi jsou stále poddanský a lokajský národ, kdy vrchnost si může cokoliv dovolit, ale kritika je jaksi nepřípustná. A tak jsem si v tomto pokryteckém slušňáckém prostředí dovolil zazpívat něco přímějšího. Villonovská přímočarost v Česku ještě nevznikla, i Villon sám byl přeložen kudrlinkově a ozdobně přepoeticky, takže tímto také byla jeho nebezpečnost odstraněna. No, ale Miloš a Zubatáje jen jedna z mnoha písní, které vznikly. Právě vychází deska STO LET, kde je sice Zubatá taky, ale jsou tam podstatnější a tvrdší písně a to jsem zvědavý, jestli to k lidem dojde nebo jim to dojde.
Moc tě zdravím a těším se na potkání. Jako za starých dob přijedu vlakem.
Jarda
