Bluesrockový nestor z amerického Texasu Johnny Winter má v našich zemích v České republice i na Slovensku mnoho svých příznivců, a to již od svých raných začátků na přelomu let šedesátých a sedmdesátých minulého století. Avšak až v roce 2003 jsme jej u nás mohli vidět poprvé na živém vystoupení, bylo to tehdy v létě na Střeleckém ostrově v Praze. Tenkrát jsem se s Johnnym setkal osobně při jeho pokoncertní autogramiádě a působil na mě jako velmi příjemný a vstřícně vystupující chlapík. Možná jsem měl jen štěstí, že v té chvíli měl po úspěšném vystoupení dobrou náladu, ale něco mi říkalo, že z jeho hudby po celá ta léta vyvěrá tolik pozitivní a radostné energie, že snad sám nemůže být nějaký nepřístupný a povýšeně se prezentující nafoukanec.
Následná historie pak ukázala, že jsem se ve svém prvním dojmu nemýlil. Johnny Winter k nám od té doby přicestoval již vícekrát, pokaždé byla jeho vystoupení přesvědčivá, poctivě provedena a zanechala v publiku hřejivý pocit emocionální otevřenosti a naplnění. Tedy efekt, který by s sebou dobrá bluesová a rocková hudba měla vždy přinášet. Nejinak tomu bylo i 15. listopadu 2011, kdy byl pražský Lucerna Music Bar jednou ze zastávek letošního podzimního Winterova turné po Evropě.
Tento originální albínský Texasan oplývá nezměrnou vůlí a především láskou k hudbě, již produkuje. Dokladem toho je i jeho zatím poslední studiové album Roots, jež spatřilo světlo světa v tomto roce a k jehož propagaci měla přispět i řada koncertů uspořádaných v zemích starého kontinentu, ovšem také v USA. Díky vstřícnosti pořádající agentury, Winterova managementu a nejvíce Johnnyho samotného, nám byl umožněn rozhovor s tímto legendárním hudebníkem, jenž patří na klasické bluesrockové scéně již přes čtyřicet let k těm zásadním, stylotvorným, a tedy i nejvýraznějším. A tady Vám nyní předkládáme soubor otázek tak, jak byly sestaveny, položeny a jak na ně Johnny Winter bezprostředně a ochotně odpověděl.
Jaké byly vaše hudební začátky – jste samouk nebo jste navštěvoval nějakou hudební školu? Nebo vás k hudbě vedli například vaši rodiče?
Moji rodiče byli sami muzikální a velmi mě podporovali. Bral jsem tedy nějaké hodiny, ale především jsem samouk.
Čím bylo dáno, že vy jste se rozhodl pro kytaru a váš bratr Edgar pro klávesy a saxofon?
Takhle to prostě nakonec dopadlo, ovšem já sám jsem začínal na klarinet.
Máte speciální techniku pravé ruky, je to váš původní nápad, nebo vás inspirovali starší bluesoví či country hudebníci?
Hraju palcovým trsátkem, používal ho můj učitel a takhle jsem se to učil i já. A pak jsem také poslouchal Cheta Atkinse, který hraje stejnou technikou.
Vaše kytarová hra byla již od prvních alb velmi specifická, expresivní a mnohdy technicky náročná. Kolik hodin denně jste věnoval ve svých začátcích cvičení na nástroj?
Během těch let jsem hrál tak pět hodin denně a přitom jsem poslouchal všechno možné, co bylo k sehnání.
Učil jste se hrát z notového záznamu, nebo spíše podle sluchu?
Já jsem hudbu nečetl, já jsem ji rovnou hrál…
Pro vaše nahrávky je charakteristický také váš naprosto originální a přirozeně bravurní pěvecký projev. Zpíval jste už jako malý chlapec?
Poslouchal jsem takové chlápky jako Ray Charles nebo Bobby Blue Bland. A tak to vlastně začalo.
Na festivalu Woodstock jste hrál na 12 strunnou elektrickou kytaru. Proč jste tehdy zvolil právě tento nástroj?
Dvanáctistrunný Fender s šesti strunami (Fender Electric XII) byl tenkrát můj oblíbený nástroj.
Proč jste se rozhodl hrát ponejvíce na model Gibson Firebird a ne třeba na Gibson Les Paul?
Líbil se mi vzhled toho nástroje, jeho zvuk a pocit, který jsem z něj měl, byl skutečně dobrý pro moji techniku hry palcovým trsátkem. Les Paul je pro tento účel méně vhodný.
V pozdějších letech jste začal hrát na kytaru Erlewine Lazer. Co vás k tomu vedlo a v čem vidíte přednosti tohoto nástroje?
Zní jako Fender Stratocaster a dáva pocit jako Gibson. Mám to rád.
Jaký používáte nejraději aparát. Je to stejné ve studiu i na koncertech?
Pro všechny účely používám Musician 4x10“. A vždy s hlasitostí naplno, tedy na 10.
Jaké skladby hrajete nejraději – ty které jste napsal vy sám, nebo od jiných hudebníků jako The Rolling Stones, Muddy Waters atd?
Skutečně rád hraju Highway 61, ale hraní mě velice baví jako takové, takže nezáleží na tom, jaká je to píseň.
Měl jste nějaké hudební vzory? Kdo vás nejvíce ovlivnil ve vašem vývoji?
Muddy Waters, Chuck Berry, T-Bone Walker a Robert Johnson.
Jaké ladění nástroje vám více vyhovuje? Je to klasické přirozené ladění kytary, anebo ladění do akordu? A které ladění preferujete, když hrajete slide?
Otevřené D a také někdy přelaďuji o celý tón níže.
Když používáte ladění do akordu, jakou tóninu upřednostňujete?
D, G, A.
Plánujete ještě někdy v budoucnu společné nahrávání nebo vystoupení s vaším bratrem Edgarem?
V prosinci máme společné turné se ZZ TOP. Mohlo by to být prima.
Jaký rozdíl vidíte v podmínkách, jež byly pro hudbu, již produkujete, například v sedmdesátých letech a v současnosti?
Bylo to tehdy mnohem lepší, dnešní podmínky a vůbec hudba nejsou tak dobré.
Když se podíváte na svou diskografii, máte své nejvíce oblíbené album či přímo píseň, jež jste v minulosti nahrál?
Album Progressive Blues a píseň Let Me In.
Jak se dnes díváte na skladby, jež se staly ve vaší interpretaci rockovými hity – například: I Guess I´ll Go Away nebo Rock & Roll Hoochie Koo.
Mám je rád a je skvělý pocit vědět, že vznikly, že se něco takového stalo.
Pro vaše studiové a živé nahrávky je charakteristická vaše nezaměnitelná a mnohdy velmi expresivní kytarová hra. Co vás vedlo k rozhodnutí, že na posledním albu Roots sólové party kytary hraje řada jiných hudebníků?
Byl to nápad kytaristy z mojí kapely Paula Nelsona, on produkoval album Roots a sám na něm také odvedl skvělou práci i jako hráč.
Jak se vám hrálo na festivalu Crossroads? Jaká tam byla atmosféra a publikum, když srovnáte tuto akci třeba s legendárním Woodstockem?
Bylo to rozdílné, ale stejně tak, jak to bylo vzrušující, byl to skutečně i dobrý obchod.
Na vašem novém albu Roots jsou i některé party pro klávesové nástroje. Proč máte ve své skupině při koncertních turné dalšího kytaristu a ne třeba zrovna hráče na varhany Hammond?
Pro koncerty mi stačí Paul Nelson (gtr). To je vše, co potřebuji. (smích)
V našich zemích jste byl známý již od začátku sedmdesátých let a měl tady hodně příznivců. Nemyslíte si, že je škoda, že jste k nám přijel poprvé až v roce 2003? Jaký máte pocit ze zdejšího publika a jak na vás působí naše hlavní město Praha?
Miluji zdejší publikum a tady u vás je to pro mne jedno z mých nejoblíbenějších míst v Evropě.
Děkuji vám za rozhovor, těším se na váš koncert a přeji vám vše nejlepší do budoucna.
MARTIN KOUBEK
Johnny Winter – V Praze jako doma
(zpráva z koncertu)
A bylo skutečně na co se těšit. První půlhodinu v roli supportbandu velmi dobře obstaral britský, akusticky hrající bluesfolkový kytarista a zpěvák Justin Lavash. A pak již přichází na pódium kapela v sestavě, jež nám byla známa již z dřívějška. Paul Nelson – kytara, Scott Spray – baskytara a Vito Liuzzi – bicí. Po úvodních několika taktech se na scéně zjevuje vysoký hubený Texasan s hřívou bílých vlasů korunovanou nezbytným stetsonem. Johnny Winter se svým místy jakoby strnulým výrazem ve tváři by mohl možná stejně dobře obstát v roli westernového pistolníka, jimiž v dobách Divokého Západu Texas nepochybně oplýval. Vytáhlá postava, tak trochu přihrbená, jako by onen muž byl neustále ve střehu a připraven tasit kolt. A Johnny tak činí. Namísto těžké pětačtyřicítky však třímá v rukou svou oblíbenou kytaru Erlewine Lazer a dá se říci, že začíná bluesová palba.
Při úvodní Hideway od Freddieho Kinga Winter představuje svou kapelu a každý hudebník se přitom blýskne sólovým vstupem. A pak už následuje jedna píseň za druhou, střídají se rychlá a střední tempa, v rytmu boogie i rock n rollu a je slyšet i vidět, že Johnnymu i jeho kolegům tahle rovina dokonale sedí. Publikum každou skladbu odmění zaslouženým potleskem a je určitě příjemným překvapením, když ke slovu přijdou i některé známé wintrovské rockové fláky, jako je například Good Morning Little Schoolgirl. Nemůže chybět I´ve Got My Mojo Working nebo Johnny B Good a je nutno říci, že téměř osmašedesátiletý Winter to hrne jak se patří. Žádná píseň není ošizena, kytarová sóla i typický syrový a přitom s citem pojatý winterovský vokál, když bychom zavřeli oči, mohli bychom se přenést kamsi na počátek let sedmdesátých, kdy tahle muzika zažívala celosvětově svůj komerční boom. Jednotlivé skladby mají i náležitého trvání, aby si muzikanti a tedy i diváci a posluchači přišli na své. Měl to být bluesový koncert, ale z pódia se na publikum hrne spíše ostře a nekompromisně podávané boogie a rock n roll. Kdo by to byl řekl, že tenhle bělovlasý muž, i po těch letech a všech možných strastech kterými prošel, na nás vyrukuje s takovou energií. Až po půlhodině přichází na řadu i klasické blues, které ovšem Johnny zpívá i hraje způsobem sobě vlastním, a tak se určitě nejedná o nějakou ukolébavku. Není možné nepochválit výbornou kapelu, kytarista Paul Nelson připomíná místy dalšího slavného hudebníka Ricka Derringera, jenž s Johnnym Winterem působil právě v dobách největší slávy. Hraje výborné beglajty, ovšem když na něho přijde řada, vypálí sóla jak se patří. Rytmika pak šlape jako rozjetý vlak spěchající ze San Francisca do města Tombstone v Arizoně. Zejména pak basista Scott Spray působí dojmem ztělesněné jistoty a nadhledu. Winter, i když je oním kytarovým i pěveckým leaderem, dává svým kolegům z kapely dostatečný prostor, například jedno svižné boogie velmi dobře zazpíval od bicích Vito Liuzzi, jenž jinak svůj vlastní nástroj nijak nešetří. A jsou tu opět hutné rock n rollové riffy Johnnyho osobitý zpěv a především pak jeho nezaměnitelná a originální kytarová hra. On skutečně působí impozantně, na hmatník kytary se ani moc nekouká, jen tak tu a tam, celé to jeho muzicírování působí dojmem, jakoby se s kytarou na klíně přímo narodil. Do svých vlastních písní přiaranžuje bez problémů skladbu od The Rolling Stones, poutavě zapůsobilo, když se z jedné typicky wintrovské rockové pecky ve finále vyvinula stoneovská Gimme Shelter. A publikum to náležitě oceňuje bouřlivým aplausem. Tempo koncertu se stupňuje, na řadu přicházejí další rychlé rock n rollové skladby zahrané s náležitým rockovým feelingem a Johnny i kapela hrají, jen jiskry lítají. Zdá se, že Johnny Winter ani moc nepřemýšlí o tom, co a jak hraje. Prostě to z něj plyne, jedna píseň za druhou, moc toho nenamluví, vždy jen krátce poděkuje publiku a už zase odpočítává to své „one two three four…“ Jako kdyby se nechtěl zdržovat zbytečnostmi, ale hlavně hrát a zase hrát. Je pravda, že když mu koncert takzvaně sedne, sledovat jeho hru, ať už ve stylu thumb picking anebo slide za použítí bottlenecku, může být skutečnou lahůdkou. A můj názor je ten, že tenhle večer v Praze se náležitě vydařil, takže bylo na co koukat a hlavně co poslouchat. Závěr koncertu můžeme bez nadsázky nazvat opravdovou jízdou. Po celý večer hraje Johnny na kytaru Erlewine Lazer, ovšem na úplné finále v publikem vyžádaném přídavku vymění artilérii a přes rameno si navlékne svůj legendární starý Gibson Firebird V. Nástroj je naladěn do otevřeného D, Johnny kombinuje palcovou pikovanou hru a bottleneck, kapela duní, tóny místy přímo sviští. A je tady očekávaná a neopomenutelná Highway 61, která k Winterovi patří stejně jako Smoke On The Water k Deep Purple. Když Johnny definitivně odchází z pódia, publikum mu nadšeně aplauduje a on i jeho kolegové si to bezesporu zaslouží. Johnny dostál všemu, o čem se ve svém rozhovoru s námi zmiňoval. Nezáleží na tom o jakou skladbu se jedná, každou pojme a podá tak, že jeho vřelý a vehementní vztah a přístup k hudbě samé je od prvního tónu nezpochybnitelný. Mohli bychom mu, jako pravému Texasanovi, položit onu známou westernovou otázku: „Umíš jenom hrát nebo také střílet?…“ Nevím, zda Johnny Winter ovládá i střelné zbraně, ale o tom, že hrát stále umí, nás ten večer v pražském Lucerna Music Baru znovu dokonale přesvědčil.
MARTIN KOUBEK
