Vycestoval som do Prahy za hudobníkom a producentom Jakubom Kaifoszom, ktorý je známy ako LAZER VIKING. V októbri 2022 vyšiel jeho štvrtý štúdiový album „Tunnel Vision“. Novinkou oproti prvým trom („Radical Karaoke“, „Flesh Cadillac“ a „Drag“) je prechod od gitár ku syntetizátorom a starému 80’s zvuku. Zostali chytľavé pesničkárske frázy, provokatívna textárina a punkový nádych. Ako k tomu došlo, odkiaľ berie Lazer Viking inšpiráciu a čo je dôležité pri produkcii hudby sa dozviete v nasledujúcom rozhovore.
Lazer Viking je tvoj prvý projekt, alebo si tvoril hudbu už predtým?
Lazer Viking nebyl můj první projekt. Když mi bylo sedmnáct, začal jsem v grindcorový kapele s názvem Kombucha. S tou jsme existovali osm let. Potom jsem chvíli hrál folk a blues pod jménem Karel Kunrt. Je to k dohledání na Bandzone, pokud máte odvahu. Pak jsem založil Wild Tides, se kterými jsme to táhli docela dlouho a až během konce Wild Tides se zrodil Lazer Viking. Původně se jmenoval Boy Wonder and The Teen Sensations, ale vzápětí se přejmenoval na Lazer Viking, který existuje už sedm-osm let.
Ako prišla táto zmena mena? Prečo práve meno Lazer Viking?
Ono to není nic, co bych vymyslel. Lazer Viking je fiktivní náboženství, se kterým přišla americká kapela An Albatross, kterou moc doporučuju. Jejich první deska se jmenuje „We Are The Lazer Viking“. Začíná krátkou písničkou s názvem „I Am The Lazer Viking“ a jediný text který v ní zní je „Baby, this rock and roll, baby, will save your soul. I am the Lazer Viking“.
Znám se s nimi dlouho a mám je hrozně rád, jsou to strašně fajn lidi. Ten odkaz, který dali za tyhle ty dvě absurdní slova ještě s tou chybou, protože je tam „z“ namísto „s“, ke mně vždycky něčím mluvil. Tak jsem se domluvil s Eddiem, který tu kapelu vedl, že si to můžu vzít a existovat paralelně s nimi.
Jmenovat se Boy Wonder and The Teen Sensations znamená psát do každýho média a ke každému pořadateli, že ti napsali jméno blbě. Tenkrát jsem velmi zabedněně moc nevnímal česko-slovenskou rapovou scénu, a tedy jsem nevěděl, že existuje Boy Wonder. Ze začátku, když jsem ještě hrál v tygrovaných slipech a mexických wrestlerských maskách tak na mě chodili strašně překvapení fanoušci rapu.
Wrestlerské masky jsem potom zahodil, ty tygrovaný slipy zůstali asi rok a půl. Postupem času jsem přišel na to, že když vylezeš před lidi takhle oblečený, tak oni od první chvíle čekaj, že to bude něco extravagantního, něco jako glam a proto k tomu mají jiný přístup, než když ty úplně stejný pohyby a stejný písničky děláš v civilu. Když jsem si pak řekl, že na to seru, vzal jsem si normální kalhoty a odehrál jsem ten samý koncert, ti lidi na to reagovali úplně jinak. Bylo to pro ně daleko děsivější. Protože nečekáš, že ten člověk, co vypadá normálně odehraje takovej koncert. Zalíbilo se mi, když to bylo víc o čem ti písničky jsou, a nejen o tom, že je tam týpek, co má slipy a hezčí nohy než tvoje holka.
Čo pre teba znamená Lazer Viking?
Lazer Viking je pro mě místo, který je neustále proměnný, a to mám na něm nejradši. Je to místo, který nemá hranici ve formě. Je to pro mě strašně důležitý, protože si myslím, že mise umění je neustále tu formu měnit. Přijde mi děsivý ten odvěký trend toho, že jsme zvyklí oslavovat umělce, kteří tu svoji formu našli a pak ji neustále opakují. Při tom opakování formy můžeš akorát sledovat, jak to umění umírá. Místo toho živý umění je to, které neustále riskuje. Lazer Viking je pro mě místo, kde můžu riskovat, jak já potřebuju. Když se podíváš na všechny ty desky, všechny vznikly v jiných sestavách, každá je něčím jiná, ale zároveň jsou to desky, které spolu logicky souvisejí a nemáš pocit, že by je dělal jiný člověk. A to je Lazer Viking – místo, kde si můžu dělat co chci a nést pak všechny následky.
Máš rozbehnuté aj iné projekty?
Teď se věnuju Lazer Vikingovi skoro stoprocentně. Asi před třemi lety jsem se pustil do hudební produkce, takže funguji také jako producent pro kapely, které mají tu odvahu si mě najmout. Teďka jsem začal hrát na kytaru v kapele Four Tuna. Tam je supr pro mě, že je to poprvé za nějakých těch dvacet let, co hraju, kde vlastně nemusím být za mikrofonem, nejsem vepředu, což je něčím velmi příjemný relax.
Akí interpreti sú tvojou inšpiráciou? Koho berieš ako svoj idol premenlivej, živej hudby, ktorú opisuješ?
Mít idoly a hrdiny je nebezpečný, protože se při nich zasekneš. Samozřejmě mám spoustu hudby, kterou miluju, například klasiky jako Elvis Costello, Bruce Springsteen, atd. Mě přijde, že 50 procent dělání hudby je práce na vlastním vkusu. Nabíráš inspiraci a potom skrz to, co dokážeš vnímat a udělat, vytvoříš něco, co je tvoje. Mě baví hledat v minulosti hudbu, která mě předchází. Opakuju věci, které jsou pro mne důležitý v kontextu, kterým jsem já v současném světě. Byl jsem dlouhou zaseklej v letech 1950-70, kde jsem si myslel, že tam jsou ty dokonalý písničky a 80-ky ke mne nikdy nemluvili. Načež jsem zjistil, když jsem přešel k synťákúm, že jsem jenom byl línej. Teď mám naopak pocit, že 80-ky jsou dekáda, která je pro pop-music nejbohatší na odvahu pustit se do světa bez hranic, který přinesl digitál do nahrávání a produkce. Zároveň je tam velký respekt pro písničkářský um, pro to jako napsat hit. Přijde mi zajímavý spojení 50-kového stylu s nejasnou otevřenou budoucností zvuku. Teďka hodně poslouchám Tears for Fears a The Psychedelic Furs a z nových věcí, co mě inspirovali byla Charlotte Adigéry a Bolis Pupul od kterých moc doporučuju desku „Topical Dancer“. Vezměte si hudbu, kterou milujete a podívejte se za ní, odkud přišla, co ty muzikanti mají rádi, z čeho čerpají. Budete překvapeni, kolik geniálních věcí tam najdete. To, že nějaký zvuk k vám mluví, znamená, že to, co tomu zvuku předcházelo, k vám bude mluvit taky. Dejte si tu práci, která je díky internetu fakt jednoduchá a budete mít z toho větší radost, než by jste našli na nějakým Spotify playlistu.
Spomenul si, že si prešiel ku synťákom. Ľudia si zvyčajne pod elektronickou hudbou predstavia skôr DJ alebo niekoho za počítačom. Na tvojich koncertoch však tvoríš hudbu naživo. Ako to u teba funguje? Baví ťa ten adrenalín, alebo živá tvorba?
Mám před sebou elektronickou robotí kapelu, u který jsem jako kapelník. Nehraju to na klávesy, protože bych to neuhrál. Zpěv, pět synťáku, jedna bicí mašina a máš na to jenom dvě ruce. Diriguju a přehazuju výhybky v těch správných chvílích. Pointa živáku i nahrávek je pro mě dokázat dát lidem něco k čemu se budou chtít vrátit, co nedostanou jinde a něco, co když skončí tak chtějí víc. Možná příští rok předělám ten setup, protože už teďka mám rozdělanou další desku. Budu přecházet na něco, co bude víc orientovaný na tu šou a míň na to, že si tam jenom něčím kroutím. Stát za synťákama je do jisté míry bezpečný, stále si za nějakou hradbou, i když můžeš podělat cokoliv. To mě rychle přestane bavit. Potřebuju být „in your face“ (tváří v tvář) abys to mohl prožít se mnou, protože pro mě, ať už dělám na kytary, či synťáky, nebo to prdím na podpaží, je nejzásadnější to, co komunikuju v textech.
V októbri si vydal nový album „Tunnel Vision“. Ako dlho ti trvalo jeho tvorba?
Začal jsem na něm pracovat na začátku roku 2020. Tenkrát jsem neměl žádný synťáky, jenom kytary. Koupil jsem si (Korg) Arp Odyssey, drum machine od Behringeru napodobující 808čku (pozn. Behringer RD-8), 4stopý kazetový nahrávač a začal jsem si hrát a objevovat co s tím můžu dělat. Samozřejmě, jako první jsem na to naklikal „Ghost Ridera“ od Suicide a hrál jsem ho asi dva týdny v kuse. Pak jsem zkoušel ty nový písničky, které jsem objevoval souběžně s tím. Když mě něco chytlo v osmdesátkách, tak jsem to zkusil zduplikovat. Spousta těhletěch experimentů s cizími věcmi mě dovedli ke zvukům, nebo postupům, se kterýma jsem byl schopen pracovat dál. Pak jsem vzal těch pár kazetek a šel s tím za Tomášem Havlenem z post-hudby, protože Martin Přikryl se kterým jsem do ty doby spolupracoval neměl zrovna čas. Tomáš se hodně smál tomu zvuku, který jsem udělal na ten čtyřstopák, ale řekl že dobrý, že z toho něco vymyslíme a pak nám trvalo asi rok nahrát tu desku. Naházel jsem synťáky do taxíku a přijel k němu do studia na jeden-dva dny a něco jsme tam udělali, pak poslechli a rozhodli, jestli to celé musíme předělat nebo ne, pak jsem to doma přepsal a znova přijel a tak jsme to postupně stavěli dokud to nebylo hotový.
Neskôr si začal viacej kupovať synťáky a mňa ako fanúšika elektroniky zaujíma – ak by si išiel na opustený ostrov, ktorý synťák by si so sebou určite zobral?
Určitě takový, co plavou na vodě! Mám rád hodně věcí, co dělá Vermona, například jejich Mono Lancet. Teď jsem si pořídil jeden ze svých vysněných synťáku Vermona PERfourMER. Jinak nepatřím k těm lidem, kteří si myslí, že Behringer je čirý zlo, myslím si, že je supr, že zpřístupnili spoustu věcí, který jsou nedosažitelný. Mám od nich rád PRO-1 a neznám jiný synťák, který by dokázal být tak zlej a měkej v jednom jediném tónu. Taky mám docela rád Super 6 od UDO, který má takový ten Rolandovský plastový zvuk.
Můj živý setup, teď jako hraju „Tunnel Vision“, zní hodně jinak než ta deska. Deska je učesaná a hi-fi a já to naživo hraju hodně acidově, protože tři z pěti synťáku jsou různé verze Rolandu TR-303, které proháním oktáverama, aby to ještě více zhustilo. Pokud máte rádi tenhle zvuk, tak doporučuju od Erica Synths jejich Bassline DB-01, což je opravdu čirý zlo.
Vo viacerých projektoch aj spievaš. Niekedy po česky, niekedy po anglicky. Prečo si sa rozhodol „Tunnel Vision“ nahrať po anglicky?
Já jsem v češtině kromě toho Karla Kunrda udělal jenom jednu desku, a to s Wild Tides s názvem „Sbohem a Šáteček“ a jinak vždycky všechno bylo anglicky. Ten důvod je prostý – mám daleko větší zkušenost s hudbou, která je anglofonní. Co se textařiny týče je díky tomu pro mne přirozenější fungovat v prostoru tohohle jazyka. Je to popový esperanto. Když jsem psal „Sbohem a Šáteček“ tak to byla strašná práce, protože jsem měl nepoměrně méně vstupních dat. Byl to výlet zase někam, o tom naposlouchat si ty kapely, podívat se, jak se texty psali na poezii ty doby. Na češtině je pro mě strašně smutný, že se v hudbě nějakým způsobem devalvovala. Když se podíváš na ty věci, co se u nás dělaly mezi 1950-80 tak to, co jsme s tím jazykem byli schopni v popové písni dělat je úžasný. Je to taky fascinující doba všech těch coverů, protože ty překlady a přebásnění textu často dělali lidi, kteří byli básnici, nebo překladatelé, nebo lidi, kteří byli na to géniové.
Pro mě je angličtina přirozená. Když dělám hudbu, tak to slyším anglicky a když to slyším česky, tak to udělám česky. Lazer Viking je a bude anglicky a kdybych chtěl něco dělat česky, tak můžu oživit Wild Tides, nebo můžu udělat něco nové.
Poslední dobou poslouchám i slovenskou hudbu 80-tých let, protože jsem zjistil, že jsou tam úplně skvělý nápady na kradení. Například v soundtracích mě zaujala hudba k filmu „Fontána pre Zuzanu“. Ta má vražedný bangery. Taky mám hodně rád dvě alba od Žbirky: „Zlomky poznania“ (1988) a „Chlapec z ulice“ (1986), kde se rozhodne, že z něj bude britská novovlnná kapela, vytáhne Yamahu DX7 a těma presetama to tam nasolí a jsou to tak geniální písničky.
Okrem tvorenia taktiež produkuješ hudbu. Na čom momentálne pracuješ a aké sú tvoje nedávne producentské úspechy?
Nejčerstvější věc, která vyšla je singl s Good Times Only, se kterejma pracuju už docela dlouho. Je zajímavý vidět posun té kapely. Začali s indie rockem a posledně se pouští tanečnějším směrem a furt se challengujou. Jejich poslední singl dopad úplně skvěle.
Teď jsem dělal i nový singl s Iggy Mayerov, z čeho mám hrozně velkou radost. Ze všetkého co jsme dělali jsem na tohle nejpyšnější. Sedli jsme si jako lidsky, tak i ve společném fungování ve studiu. Neházeli jsme si klacky pod nohy, nemuseli jsme se o věcech přít, oni byli otevřeni zkoušet věci a pak se v tom snažili najít. Myslím, že se nám to podařilo tak, že ten krok, který na tom singlu udělali je neskutečnej.
Minulý rok jsem spolupracoval na desce s 52-hertz whale z Bratislavy. Ta dopadla taky skvěle, i když naše spolupráce nebyla mírumilovná, protože jsme měli hodně jiné představy o věcech a často jsme šli hlavami proti sobě. Možná je to i dobře, protože ta hudba má v sobě vnitřní konflikt a to, že to nahrávání bylo taky takový se na tý desce podepsalo pozitivně. Hodně ji doporučuju i díky skvělému mixu od Jakuba Hríbika z Pulp Studia. Kdybyste hledali studio v Bratislavě, tak Jakub je supr volba, se kterým se dobře spolupracuje.
Na 2023 mám nalajnovaný tři desky mimo té svojí a věřím, že toho spousta ještě přibude. Tím, že se neživím hudbou, ale prací, tak je čas omezený, ale díky tomu můžu dělat jenom ty věci, který chci, spolupracovat s lidmi, se kterými to dává smysl a mít z toho pořád radost. Nepřemýšlím o tom, jestli mi to koupí paštiku na chleba, nebo ne. Proste to můžu dělat z jediného důvodu a to je, že to miluju a chci to dělat.
Ako sa navzájom ovplyvňuje to, že si hudobník a zároveň producent?
Šel jsem do toho s tím, abych mohl lidem krást jejich nejlepší nápady, ale zároveň abych jim mohl dát i ty svoje.
Nejzajímavější mi přijde ta konfrontace různých tvůrčích stylů, přístupů k věci, a to že se všichni zúčastnění mohou neustále od sebe učit, když jsou tomu otevřeni.
V ideálním případě jak v kapele, tak i ve vztahu producent-interpret, hrozně dobře funguje, když máš nějaký nápad, ten člověk, který na tom spolupracuje vezme tvůj nápad a někam ho posune a ty na to nereaguješ jenom stylem „jo, to je dobrá cesta“, ale vezmeš ten posunutý nápad a znova ho posuneš. Je to takový tenis. Až se v jednu chvíli zastavíš, nebo jdeš o čtyři kroky zpátky, protože si to už měl. Tenhleten proces, který je instinktivní mě hrozně baví.
Být producent je relax i pro mě, protože jak nepracuju na ty svojí věci, tak nejsem tak striktní. Když dělám něco sám, jsem na sebe zbytečně přísný, protože to potřebuju mít neskutečně neprůstřelný, hlavně vůči sobě. Všichni, vždycky, ať už jsme v jakémkoliv vztahu k materiálu, se kterým se pracuje, jsme tam pro jednu věc, a to ne pro sebe, ale pro tu písničku. Naše společná práce je, aby jsme ty písničce dali nejvíc, co v tom momentu můžeme dát, aby její záznam, který je velice pomíjivý, ale zůstane už navěky, tě nezačal za pár týdnů, nebo za pár let, neskutečně obtěžovat.
Máš nejaké sny, alebo plány, ktoré by si chcel dosiahnuť?
Svůj dětský sen jsem si splnil a žiju ho. Chtěl jsem dělat hudbu a chtěl jsem mít fousy, když jsem byl malej. Tyhle věci se mi povedli a neustále se nějakým způsobem rozšiřují, nebo zahušťují. To, že jsem v tuhle chvíli v situaci, kdy to, co dělám v hudbě, je schopné zafinancovat se tou hudbou a vedle toho můžu žít svůj život mimo hudby, s prací, která mě taky naplňuje a stará se o mně, tak to je pro mě splněný sen. Já si můžu dělat co chci v ty hudbě. A i když vložím do těch nahrávek peníze, které by byli před pár lety pro mě nepředstavitelný, tak z toho nemám blbý pocit, protože se to uživí. Když jdu dělat desku, tak vím, že se ty peníze vrátí koncertama po nějakým čase a stačí prostě dělat dál. A to je můj sen v tuhle chvíli – abych mohl furt dál dělat.
Čo by si mu odporučil podobným ľuďom, ktorí majú sen tvoriť, akurát sú na začiatku tej cesty, aby sa aj ich hudba uživila?
Doporučil bych jim, aby co nejmíň mluvili, co nejvíc poslouchali, a ještě víc dělaly a aby se nestresovali tím, jestli to někoho bude zajímat, nebo jestli to pro někoho bude dost dobrý. Taky aby si uvědomili, že žijeme v době, kdy je půl práce dostat produkt k lidem. Je strašně naivní si myslet, že jsi schopen udělat něco, co to zařídí samo, pouze tou kvalitou. To je prostě risk, který nikdy nedopadne dobře. Je důležitý překročit tu zábranu, kterou člověk, který něco vytváří má, k tomu, aby ty věci tlačil do lidí. To PR-ko a to neustálé omílání toho, že jsi něco udělal znamená, že to dostaneš k víc a víc lidem. Jakákoliv hudba, jakékoliv umění dosáhne jenom tak daleko, jako dosáhne jeho PR. Bylo to tak vždycky a není na tom nic špatného. Ta největší zábava a to, co ti nejvíc řekne o tobě, je sledovat, jak na to ti lidi reagují, co oni v tom vidí, kde je průsečík mezi tebou a tvým publikem. To je něco, co mě nikdy nepřestane fascinovat, když ti někdo pak říká, proč má něco rád, nebo proč něco nemá rád z toho co jsi udělal, tak je strašně zajímavý spíš než reagovat na to, si to vzít sebou a přemýšlet nad tím, čím je to daný a co to říká zpátky tobě.
Keď už spomíname PR, kde si ľudia môžu vypočuť alebo kúpiť tvoj najnovší album „Tunnel Vision“?
Fyzicky je už vyprodaný, možná udělám limitku kazet, ale to není ještě jistý. Zjistíte to potom na mém Instagramu nebo Facebooku. Desku najdete na všech streamingových službách a kdybyste si ji velmi chtěli koupit, tak je samozřejmě v nejvyšší kvalitě ke stažení na Bandcampu.
Ďakujem ti veľmi pekne za rozhovor, prajem ti veľa úspešnej produkcie a nech ti to dobre hrá.
MAREK OSRMAN