Při poslechu nového alba „Theia“ mě po celou dobu provázely pocity navštěvování už známých míst. Růžička opět dokazuje, že síla jeho bandu Piano není v tom, že říká nutně věci nové, ale že je dokáže vždycky říkat nově. Nic není větší novinkou než to, co už bylo zveřejněno. Jinak řečeno, novým hudebním objevům nikdo neuvěří a velká odhalení musí naopak říkat to, co už vlastně všichni vědí.
Klíčem k albu „Theia“ je jeho vlastní brilance a také emoce - v komunikaci s posluchačem je přenáší do hypnotických zvukových podnětů. Dalším plusem je jasnost struktury, soudržnost a jednota alba. Jsou zde zřetelné tvary, které se dají rychle vypálit do paměti. I když album je navrženo tak, aby mohlo být považováno za celkové sdělení, po jeho soustředěnějším poslechu zůstává pár otázek nezodpovězených, ostatně jako v každém dobrém literárním útvaru, kde autorem je vědomě vyhrazen volný prostor pro vlastní fantazii vášnivého čtenáře/posluchače.
Každá věc od Mikoláše Růžičky je důrazně melancholická a tato zádumčivá náklonnost k minulosti (v tomto případě srážka hvězdy se Zemí) pocitově docela často, i když jen implicitně, relativně negativní - a to včetně beznadějného pohledu na věci současné i budoucí - je převedena do harmonických struktur. Nic však není ani zarmucující, už vůbec ne depresivní, spíše vědomě důstojné a povznášející.
Můžeš říct, co jste použili k získání takového zvuku na albu?
Používám různé nástroje, převažně akustické, které pak v počítači upravuji — flétny, klarinety, fujary, klavír, ale rád nahrávám i na skleničky a různá cinkátka a chrastítka. Často používám MicroKorg – analogový syntetizér a na beaty různé softvérové bubeníky. Většina alba vznikla u mě doma, ale bicí a pár kytar jsme dotočili v Jámor studiu u Ondřeje Ježka. Je to velký hračička, i jemu patří nemalý dík za to, jak celá deska nakonec zní.
Máš smlouvu na další alba s Massimo Records? Jak to chodí u tohoto labelu?
Mám to štěstí, že mám kolem sebe velmi zajímavé a kreativní lidi a že naše spolupráce je založená především na přátelství. Nejinak je tomu i s labelem Massimo Records – jsou to moji kamarádi, které baví, co dělám a kteří mi pomáhají. Vše funguje pouze na důvěře a ústní dohodě.
Co bylo dříve? Vím, že jsi začínal na MySpace pod jménem „shalokim“. Působí Piano a Republic of Two paralelně 50/50?
Ještě než vzniklo Piano, tak jsem vlastní písničky zveřejňoval buď jako „shalokim“ nebo „Face the Sun“, ale to nebylo nic oficiálního. Až když existovali Republic of Two, tak jsem si uvědomil, že potřebuju prostor k vyjádření čistě vlastních hudebních myšlenek a nápadů, a tak vzniklo Piano. S Republic ale fungujeme normálně dál, na jaro 2016 chystáme novou desku.
Koho považuješ za své blízké kolegy v žánru?
Mám rád tvorbu Floexe, Filipa Míška, Kyklos Galaktykos... Všude kolem je hodně talentovaných lidí, které obdivuju, vzniká spousta zajímavých desek u nás i venku.
Jak pociťuješ vliv technologie na hudbu v posledních letech? Hraje pro ní nebo proti hudbě samotné?
Technologii vnímám jako přirozenou věc, která patří k době, ve které žiju. Nabízí spoustu možností a může být dost k užitku. Už jen to, že si dnes doma díky počítačům a programům můžete nahrát skoro celé album, je fajn. Je to prostě nástroj a záleží jen na vás, jestli a jak ho využijete.
Jaký je to pocit vědět, že existuje spousta lidí, kteří stále oceňují tvojí hudbu?
Asi každý je rád za odezvu a za pocit, že práci, kterou dělá, někdo ocení a pochopí. Nevím, jestli těch lidí je spousta, upřímně se na to snažím nemyslet, protože věřím tomu, že kvalita se nedá určit podle počtu lajků na Facebooku, nebo zhlédnutí na YouTube. Vkus je subjektivní věc, každý má právo poslouchat, co se mu líbí. Já jsem vděčný za každého vnímavého posluchače, kterého hudba, kterou dělám, baví
Co bylo inspirací k albu? Měli jste víc písní?
„Theia“ vznikala v průběhu tří let. Za tu dobu jsem nahrál celkem dost věcí, ale ne se všemi jsem byl spokojený. Nakonec jsem vybral jedenáct, kterým věřím a které dohromady dobře fungují. Inspirací je pro mě vždy určitá chvíle, impulz, který dá do pohybu tok tónů. Nechám se pak jenom unášet a pozoruju co se děje. Někdy to jde snadno, jindy je to trochu běh na delší trať… vždycky je to dost iracionální způsob práce. Potřebuju jen klid a koncentraci.
Na křtu debutového alba měl tvůj otec delší a srdečný proslov. Předpokládám, že je na tebe moc hrdý a stále má velmi vytříbený vkus. Je i v určitém smyslu mentor, dává ti podněty?
Určitě. Rodiče mě vychovali, a tím do mě jistě vtiskli nemalý kus sebe samých. Za to jim jsem velmi vděčný. Cítím od nich neustále velkou podporu a důvěru v to, co dělám. Oni jsou ti, kdo jako první slyší moji hudbu a mají možnost dát mi zpětnou vazbu.
Co posloucháš ze světové hudby? Máš nějaký letošní objev?
Ze zahraničních kapel teď hodně poslouchám Low, The Acid, The National... Baví mě islandská hudební scéna, tvorba Olafura Arnaldse, Kiasmos nebo třeba německého pianisty Nilse Frahma.
Budete hrát na Slovensku?
Slovensko mě láká, snad se povede domluvit nějaké koncerty i tam.
Uvažoval jsi o doplnění sestavy o ženský prvek, byť jen jako hosta?
Ano, už na křtu první desky v Akropoli s námi zpívala Klárka Nemravová a dost mě to bavilo. Chtěl bych pozvat zajímavou zpěvačku i na křest Thei, nechte se překvapit.
Poslední otázka se bude týkat literatury. Jak je pro tebe důležitá?
Důležitá je. Inspiruje mě a rozvíjí fantazii. Čtu rád, ale po hříchu málo...
BEN TAIS AMUNDSSEN
Foto Martin Vítek
