60. ročník udílení cen americké akademie hudebního průmyslu letos proběhlo dne 28. 1. v newyorské Madison Square Garden a to po patnácti letech. Třiapůlhodinový přenos TV CBS uváděl britský komediální herec James Corden, jenž ale byl pramálo vtipný. Pořad sledovalo necelých dvacet miliónů diváků, což je o deset miliónů méně než v minulosti a nejslabší sledovanost za celou dobu. Nutno dodat, že udílení sošek gramofónů před kamerami se dočkali umělci jen devíti z 84 kategorií.
A jsme u první kontroverze: odsunutí některých žánrů, jako je rock a jeho odnože, mimo TV přenos. Hlavní proud populární hudby je to, co zajímá kapitány hudebního průmyslu, co se nejvíc hraje v rádiích a co jim nejvíc vydělává. Kvalita versus popularita je něco, s čím se akademici potýkají už hodně dlouho (vzpomeňme na Milli Vanilli blahé paměti). A to, že nikdy sošku Grammy nedostali Neil Young, The Who, Led Zeppelin či The Kinks, hovoří samo za sebe.
Byl to večer Bruno Marse, jenž obdržel šest cen, z toho tři hlavní, za „Desku roku“, „Album roku“ (24k Magic) a „Píseň roku“ za That’s What I Like. JAY Z vyšel naprázdno, přestože byl nominovaný osmkrát.
V kategorii „Nejlepší nový umělec“ vyhrála Alessia Cara, i když si myslím, že měla vyhrát spíše SZA (čti siza), velmi slibný talent. „Nejlepší popově sólový výkon“ a „Nejlepší popové/vokální album“ přisoudili Ed Sheeranovi, jenž nebyl ani přítomen na předávání cen. Politicky korektní novináři volbu odsoudili, neboť vyhrál jediný muž mezi čtyřmi zpěvačkami. Těch odsudků bylo nesčetně. Prý bylo málo cen uděleno rapu a hip hopu, proč prý nechali zpívat Stinga třicet let starou píseň Englishman In New York, kde zpívá, že je legální cizinec, Angličan v New Yorku. To se nehodilo liberálům, kteří prosazují otevřené hranice a veškerou pomoc ilegálům.
Jak bych si přál, aby se při předávání jakýchkoliv cen už jednou provždy přestalo s politizováním, zesměšňováním prezidentů, zatahováním problémů přistěhovalců do zábavy. Otravuje to a odrazuje spousty diváků.
Ještě pár poznámek k cenám, které se udílely dříve. Velmi mě potěšilo, že byl oceněn Leonard Cohen za píseň You Want It Darker, ale coby „Nejlepší rockové vystoupení“? Jeho spolunominovanými byli mj. Chris Cornella Foo Fighters, kteří zabodovali s písní Runa obdrželi sošku za „Nejlepší rockovou píseň“.
Další zajímavou volbou byli věhlasní Stouni, ocenění za album Blue & Lonesome v kategorii „Nejlepší tradiční bluesové album“.
Ale samotné předávání hudebních cen by asi bylo k uzívání, a tak mají živá vystoupení nominovaných umělců oživit a zpestřit TV show. Dle mého názoru to byl propadák.
Nikdo ničím nešokoval, ani nenadzvedl lidi ze sedadel, taková Lady Gaga už jen usedle zazpívala u piána dekorovaném obřími andělskými křídly nominovanou píseň Joannea ještě Million Reasons.
Ani Pinkuž nelítala nad hlavami diváků zavěšená na laně, nýbrž stála u mikrofónu v džínách a tričku a soustředila se na procítěný projev a bezchybnou intonaci. A šlo to i bez dekorací, baterií světel a efektů. Nevystoupil živě nikdo z nominovaných rockerů. Proč nemohli zahrát Foo Fighters, když vyhráli cenu za nejlepší rockovou píseň? Anebo za alternativní scénu mohli něco předvést vítězní The National, nominované skupiny Arcade Fire či LCD Soundsystem. Taková vystoupení by určitě oživila spád programu.
Ale zahajovalo se hip hopem. Kendrick Lamar sklidil chválu levicových médií se satirou na vojáky a tanečníky padajícími na zem po výstřelech. K tomu bušila bubenice do japonského bubnu taiko a přidali se všudypřítomní Bono a The Edge.
Světlým bodem večera však byl kytarista a zpěvák Gary Clark Jr., jenž s jazzovým pianistou Jonem Batistem vysekli poctu dvěma legendám rock and rollu, Chuck Berrymu a Fats Dominovi, kteří oba loni zesnuli. Zazněly sice jen dvě písně, Ain’t That A Shame a Maybellene, při nichž kamera zabrala syna Chuck Berryho, jak si v hledišti zpívá s nimi. Příjemné, ale moc krátké. I když mě hip hop nechává chladným, ocenil jsem vystoupení nominovaného umělce s pseudonymem Childish Gambino. Ten totiž předvedl zajímavou skladbu Terrifieds těžko zařaditelným mixem popu, hip hopu, R&B a gospelu. Pěvecky mu zdatně sekundoval dětský herec a zpěvák J.D. McCrary připomínající svým falzetem mladého Michaela Jacksona.
Sam Smithpředvedl Prays gospelovým sborem a střídal s lehkostí pěvecké rejstříky, ale celkově to bylo unylé. Country soubor Little Big Townse blýskl suverénním zpěvem a sborovými vokály. Světový mediální hit Despacito zazpívali Luis Fonsia Daddy Yankee celý španělsky a tato taneční melodie rozvlnila snad všechny přítomné v sále. Další taneční rytmy namixoval bývalý DJ Bruno Mars s rapperkou Cardi Bpři skladbě Finesse. Perkuse, rozjásaní tanečníci, hip hop, trochu funku, popu, soulu či reggae, vše doplněno o vlastní choreografii a máte nenáročnou zábavu, s níž Bruno Mars sklízí tolik úspěchů.
Tématem letošních Grammys byla solidarita se sexuálně obtěžovanými ženami a jejich rovnoprávnost. Všude byly vidět bílé ohozy účinkujících, bílé růže na klopách či na piánu Eltona Johna. Ten zahrál a zazpíval spolu s Miley Cyrusovou píseň Tiny Dancer. Nějak mi nesedla kombinace majestátně znějícího klasika s často přisprostlou pařmenkou navlečenou do večerní róby a zpívající dryáčnicky zdrsnělým hlasem. To, co vyšlo spojením stáří a mládí, tedy Tony Bennetta a Lady Gaga v minulosti, zde prostě nefungovalo.
Zpěvačka Kesha, jež si údajně prošla peklem s producentem, zažila ponižování a ústrky a její zkušenosti se projevily v syrovém a do morku kosti obnaženém vystoupení. S ženským sborem oděném v bílém a s pomocí např. Cindy Lauperové vykřičela svůj odpor i hněv v písni Praying. Mělo to sílu a nasazení.
Večerem zazněly četné narážky a zesměšňování prezidenta Trumpa. K tomu s chutí přispěli i někdejší rockoví šampioni a současní globální proletáři U2s písní Get Out Of Your Own Way, při níž Bono s megafonem chrčel nějaká politická poselství. Přednatočený klip se odehrával na pontonu na řece Hudson, v pozadí se Sochou Svobody. Nehrálo se naživo, nýbrž byl natočen na playback!! Tito Britové kážou, poučují a radí lidu americkému. Nic než prázdné pozérství, pánové.
Hodně se při vysílání vzpomínalo, např. na oběti terorismu v Las Vegas a Manchesteru. Maren Morrisová, Brothers Osborne a Eric Church věnovali Claptonovu píseň Tears In Heaven obětem, jejichž jména svítila za nimi na panelech. Hudebně nevýrazná záležitost s akustickými kytarami však byla intimní a dojemná.
Vzpomnělo se i na legendy Broadwaye, Leonarda Bernsteina a Andrew Lloyd Webbera. Zejména první dáma Broadwaye, jak nazývají zpěvačku Patti LuPoneovou, zanechala svým dramatickým projevem a mocným hlasem dobrý dojem. Postavě Evity v písni Don’ Cry For Me Argentina dodala dramatický majestát.
Co říci na závěr? Chtělo by to více rocku, jenž byl odsunut do menšinových žánrů, schopného moderátora a vynechat všechno politizování. A ptáte se, kdeže se vyskytovalo to pokrytectví?
Tak např. všichni v hudební branži věděli, jakému zneužívání moci ze strany producenta Dr.Lukea byla vystavena Kesha a nikdo pro ni nehnul prstem. Všichni jí v sále po vystoupení tleskali vestoje a přitom před světem naoko odsuzují zneužívání a bojují za rovnoprávnost žen. Mnozí či mnohé v sále však s tímto producentem spolupracují vesele dál.
Už aby šlo zase jen a jen o hudbu. Soškám Grammy by to znovu dodalo lesku.
MILAN POLÁČEK, USA