S Martinou Trchovou som sa po prvý raz stretla na koncerte, kde s gitaristom Adamom Kubátom hrali piesne z rôznych období tvorby Zuzany Navarovej, už 15 rokov nebohej a stále rovnako postrádanej hviezdy českej hudobnej scény.
V redakcii Populáru už dlhšie dozrieval zámer pripraviť rozsiahlejší článok, ktorý by bol spomienkou a poctou Zuzaninej osobnosti. K tomu, aby sa táto idea realizovala v niektorom z najbližších čísel môže pomôcť fakt, že Martina prenikla pri interpretácii i štúdiu bohatej a multižánrovej tvorby Zuzany Navarovej skutočne do hĺbky. Vo svojej diplomovej práci na Karlovej univerzite venovanej fenoménu ženského pesničkárstva sa z veľkej časti venovala práve jej. Tentoraz by som však rada upriamila pozornosť na Martinu Trchovú a jej vlastnú tvorbu.
Kto je Martina Trchová?
Dnes 37-ročná česká umelkyňa má na konte už tri dlhohrajúce autorské albumy a prvú kapelu mala už v 16-tich. (Zámerne píšem umelkyňa, pretože okrem hudby sa Martina intenzívne venuje výtvarnému umeniu.) Pohybuje sa prevažne na folkovej scéne, no jej texty i hudba hranice žánrov prekračujú.
Začiatky
Doma, kde sa hrávalo pre radosť, hlavne na klavír, bola jej inšpiráciou talentovaná sestra, ktorá už na strednej škole komponovala vážnu hudbu a hrávala aj na gitare. Martina „zahodila klarinet“, pri ktorom sa nedalo spievať, naučila sa prvé gitarové akordy a rovno sa pustila do písania vlastných piesní. Na festivale Folkový kvítek vystúpila ako finalistka autorskej súťaže mládeže rovno pred pre debutantku šokujúcim päťtisícovým publikom. Už nasledujúci rok túto súťaž vyhrala a následné pozvanie na 10 letných festivalov jej otvorilo dvere do sveta koncertovania.
Čerstvě natřeno
O pár rokov neskôr stretla Víta Sázavského a Zdeňka Vřešťála (Nerez a neskôr Neřež). Pomáhali jej pri nahrávaní jej prvého dievčenského albumu „Čerstvě natřeno“. Sázavskému vďačí podľa vlastných slov za to, že bola nútená na materiáli ešte popracovať a ujasniť si, akú chce dať svojim piesňam podobu. Upozornil aj na „nevyzreté“ pasáže v textoch vtedy 19-ročnej autorky. Spolupráca s nimi bola pre ňu veľká skúsenosť, vtedy sa začala aj viac zaujímať o pozadie tvorby Zuzany Navarovej, ktorá v tom roku (2004) nečakane zomrela. Nakoniec však túto platňu nahrala po svojom a s muzikantmi z KOA. Poslucháči i kritici na debutový album reagovali kladne a predpovedali Martine veľkú budúcnosť.
Takhle ve mně vyjou vlci
Hoci prvý album rozhodne nepôsobil nezrelo, druhý album „Takhle ve mně vyjou vlci“ z roku 2010 bol, ako i jeho názov naznačuje, už oveľa odvážnejší, živočíšnejší. Produkoval ho Michal Němec z Jablkone. Už na ňom sa ustálilo zloženie kapely, s ktorou Martina hráva už vyše 10 rokov (Patrik Henel – gitara, Radek Polívka – kontrabas, Petr Chlouba – bicie a stály hosť Bharata Rajnošek – dychové nástroje).
Holobyt
V roku 2014 učila deti v Himalájach výtvarnú výchovu a hru na gitare a vydala o tom vlastnoručne ilustrovanú knihu „Deník z Ladakhu“. Možno práve pobyt v ďalekej cudzine spôsobil, že piesne jej tretieho albumu, ktorý nesie názov „Holobyt“ (2016), spája téma domova – fyzického, i toho v duši. Album nahrala s kapelou, tentoraz bez externého producenta, a získala za ňu Anděla, prestížnu cenu udeľovanú Českou akadémiou populárnej hudby. K čisto folkovému soundu pribúdajú jazzové aranžmány, piesne tvorí celá kapela, hoci Martina zostáva naďalej ich primárnou autorkou. Martina i na tomto albume dokazuje, že je „full package“. Texty sú kvalitné, rozprávajú zaujímavé príbehy, pútavo odhaľujú jej vnútorné svety, skvele narába s hlasom, komponuje, aranžuje.
Schované v piesňach
V jej piesňach je množstvo obrazov, autenticky odrážajúcich, v akom prostredí aktuálne žije a čo prežíva: Všechny mé texty jsou založené na něčem, co se mi dělo nebo děje. Párkrát jsem si dokonce napsala o tom, co se teprve později stalo. Často mě ale slova a obrazy unesou dál, takže se to nedá zcela přímo přenést na můj reálný život. Ač jdu občas na dřeň, myslím, že málokdo opravdu vyluští, co jsem do písničky schovala. V té poslední, kde jsem měla strach, že prožité pojmenovávám příliš reálně, jsem se ujistila, že si to přeloží jen ten, kdo zažívá stejnou situaci právě teď a stejně intenzivně. A samozřejmě mám i odpad. Ne velký, ale jsou věci, které nikdo pořádně neslyšel.
Jedným zadkom…
Martina sedí na mnohých stoličkách: je hudobníčka, textárka, maliarka, cestovateľka a teraz už i matka. Ako to všetko stíha? Někdy velmi těžko, ale v tuto chvíli jsme především matka. Pak asi malířka, neb na to mám čas, když mé dítě spí, a taky je to způsob odpočinku. A poslední rok opět více vystupuji. S kapelou, sólo i s písněmi Zuzany Navarové. Dcerku už mohu nechat doma nebo u babičky. Jsou to mé první úniky z mateřského světa a užívám si to.
Brnění uvnitř
Nutno přiznat, že teď už mám dva roky tvůrčí pauzu. Občas mě napadne melodie, ale nechodí mi to zaráz. A já věřím písním jen, když mi text spadne i s melodií a rytmem rovnou, shora. To pak cítím úplné brnění uvnitř. Neumím písničku vysedět. Často jsem třeba jela v MHD a najednou si mě našla celá sloka a já si psala text do telefonu a doufala, že nezapomenu melodii. Poslední píseň jsem napsala v těžkém období před dvěma lety, kdy jsem se potřebovala vyrovnat s jistou událostí. Během večera byla hotová. Od té doby zatím nic. Možná jsem zkrátka spokojená a nemám potřebu nic říkat. Taky hodně mluvím na svou dceru a na písničky možná nezbývají slova. Ale nezoufám, zatím vím, že to vždycky přijde znovu, a o to je to silnější. Moje poslední album ze mě vytrysklo během nějakých dvou let a díky tomu je krásně sevřené. Přesně tak, jak jsem si přála.
Hudba či obrazy
Na otázku, ako sa jej muzikantská a maliarska osobnosť navzájom ovplyvňujú, odpovedá: Musím říct, že výtvarno a hudba ke mně přichází ve vlnách. Teď jsem ve vizuálním světě a nemám hlavu na melodie a slova. Když jsem psala hodně písní, zase jsem skoro nemalovala.
A čo jej túlavé topánky
Má cesta do Himalájí byla pro mě důležitým milníkem. Setkání s bezprostředností ladackých dětí, pobyt na tak úžasném místě, výuka v úplně jiném prostředí, to všechno bylo nesmírně obohacující. Občas velmi intenzivně vzpomínám i na svou tisícikilometrovou pouť do Santiaga de Compostela. Částečně myslím, že to byly mé osobní úniky a potřebné cesty k porozumění sebe sama. V tuto chvíli jsem ale šťastná na místě, na kterém jsem (z Prahy sa presťahovala za partnerom do Brna), nemám žádné ambice někam dalece cestovat. Cítím se vyrovnaně a nikam mě to nežene. Neříkám ale, že až dcerka odroste, zase někam nevyjedu. Pohyb je neuvěřitelná síla života.
Nepůjdu nikam
Cestovanie do ďalekých krajín asi všetci na istú dobu budeme musieť odložiť. Prikovaní doma však môžeme cestovať do svetov vnútorných, napríklad prostredníctvom hudby. Albumy Martiny Trchovej vám toto domáce väzenie isto spríjemnia. Napríklad pieseň „Domů, do Manin“ sa v čase ohrozenia koronavírusom stáva mimoriadne aktuálnou: Miluju zvuk, když zámky zacvaknou, ve světě hluk a já už naznak. Nepůjdu nikam, tady je mi nejlíp, unikám tramvajím a tisíci botám…
IZABELA BÉREŠOVÁ