Narodil se v Praze v roce 1946, je skvělým zpěvákem, skladatelem, hráčem na kytaru a foukací harmoniku. Dělal do politiky a také moderoval v České televizi své talk show Krásný ztráty. Hudba ho provází od studentských let stejně jako kapela Framus Five se všemi jejími proměnami. Pojďme si trochu zavzpomínat.
V roce 1963 jste se spolužáky na vinohradské jedenáctiletce obehrávali repertoár britských Shadows. Měl jste už tehdy nějakou představu, co byste hráli v budoucnu, až vás omrzí instrumentálky?
Vůbec ne, my jsme tenkrát hráli ty instrumentálky s nadšením, i když jsme byli posluchačsky jazzoví fandové, vůbec nás nenapadlo uvažovat o něčem jiném. O tom, že někdy v budoucnu se hudba pro nás stane něčím víc, než jen koníčkem, a o zpívání… o ničem takovém jsem vůbec neuvažoval.
Jak jste se v té době dostával k poslechu zahraniční hudby a co vám z ní učarovalo?
Radio Luxembourg, tu a tam někdo ze Západu dostal nějakou tu desku, pak už se daly chytit nerušené odpolední hudební pořady Svobodné Evropy, a začaly už tu a tam nějaké slušné hudební pořady i na Československém rozhlase, třeba první hitparáda Dvanáct na houpačce manželů Černých. A taky se začaly sporadicky objevovat některé dobré desky v Tuzexu, nebo v polském a východoněmeckém kulturním středisku. Tak různě…
Jak jste prožíval Vy a skupina Framus Five 1. beatový festival v Lucerně v roce 1967, kde jste v silné konkurenci získal cenu za nejlepšího zpěváka? Kdo vás tam tehdy zaujal?
Moc si toho po pravdě z festivalu nepamatuji, byl to šok, byli jsme tehdy naprosto neznámí amatéři, neměli jsme jedinou nahrávku, najednou jsme se ocitli mezi sedmi nejlepšími kapelami jako Olympic, Flamengo, nebo Synkopy 61 a taky slovenskými Soulmen Deža Ursinyho, který byl už známý z předchozí kapely The Beatmen. Asi nejvíc mě zaujali právě The Soulmen, taky dostali právě oni tu hlavní cenu. Ale mám to všechno dost v mlze, i když to vlastně byl přelomový moment mého života.
Po nahrání skvěle hodnoceného alba „Město Er“, v roce 1970, se vám rozpadla kapela Framus Five. Jak se dnes díváte na těch dlouhých osm let, kdy se z vás stal převážně popový harcovník působící všude možně od Kratochvíla, Flamenga, Pilarové, Šesti strýců přes Zagorovou až po TOČR?
S Kratochvílem a jeho Jazz Q, stejně jako s Flamengem jsme jen cosi zkoušeli, ale nikdy nevystoupili. S Šesti strýci jsem hrával jen tak zadarmo v Redutě v Praze jako host s několika písnička mi z repertoáru Blood Sweat and Tears a to mě moc bavilo. Naopak v tom popíku s Hankou Zagorovou a Evou Pilarovou to bylo pár pro mne krušných let, o tom jsem už mockrát hovořil. To nebyl můj svět, tam jsem se necítil, stručně bych to charakterizoval tak, že jsem byl dost neúspěšným adeptem na Zlaté slavíky. Jedinou výjimkou na kterou z té doby vzpomínám rád, bylo mé tří a půl leté účinkováni v Semaforu, v Kytici vedle Jiřího Suchého a dalších kolegů. Na to jsem hrdý.
Určitý čas jste také působil ve skupině konzervatoristů s názvem Mahagon. To už muselo být jiné kafe než zpívat střední proud. Jak jste si sedli?
Jo, to bylo jiné kafe! Oni byli o deset let mladší než já, ale měli tah na bránu, jak se říká. Ale bylo to taky jen pár jazzových festivalů, já s nimi jen hostoval. Pak se rozešli na dvě poloviny, s tou druhou jsem se pokusil s Janem Hálou o jakýsi zpívaný jazzrock, ale taky to nebylo úplně to pravé a dlouho to nevydrželo.
Vždy vám imponovali Ray Charles, Stevie Wonder, Hendrix, ale prý jste se k soulu a blues propracoval oklikou přes britské kapely. Které z nich vás ovlivnily?
Rolling Stones, Animals a Manfred Mann. To byla vůbec první západní kapela, kterou jsem viděl naživo, když v pětašedesátém přijeli nějakým omylem do Prahy. A abych nezapomněl, Spencer Davis Group se Stevem Winwoodem. Taky Mayall, Cream, …asi tyhle kapely nejvíc.
Ondřej Konrád o vás v jednom starém rozhovoru napsal, že zpočátku byla vaše tvorba tónu kopírováním černošských zpěváku, zejména Ray Charlese. Byl v tom úmysl anebo vás to instinktivně tlačilo k podobnému pěveckému výrazu?
Myslím, že ze začátku jasný úmysl, teprve později, když jsem pochopil, že se to zkopírovat prostě nedá, černej nejsem a nebudu, jsem začal pracovat na vlastním pěveckém výrazu, ale ty kořeny jsou ve mně pořád. To je jasné.
Bylo těžké se oprostit od takového manýrismu?
Nebylo to lehké. Nejhorší bylo vyrovnat se s češtinou ve zpívání. První etapa mého vyrovnávání se s tím začala s Kainarovým textem „Město Er“, ta druhá nastoupila na desce „Kolej Yesterday“. Tam jsem začal s zcivilněním projevem. Hodně jsem se naučil v tomto směru od Petra Skoumala. To bylo v roce 1983 a tak to trvá snad dodnes.
K rocku jste se vrátil v roce 1978, ale až v roce 1983 jste radikálně přestavěl kapelu i repertoár a začal připravovat památné album „Kolej Yesterday“. Hudebníci se často střídali. Proč se nepodařilo stabilizovat sestavu kapely?
Nejdřív jsme natočili v roce 1980 album „Holubí Dante“, to bylo po deseti letech od „Města Er“. Opět samostatné rockové album, dokonce moje jediné autorské, až na jednu výjimku jsem tu muziku napsal celou sám. Byl to důležitý krok ke comebacku, ale byl to jen půlkrok. Hlavní změnou v obnovené kapele byl pak odchod Ivana Trnky, mého spolužáka a klíčového spoluzakladatele kapely. Vystěhoval se do Západního Německa a já pak různě obměňoval zbytek kapely. Všechno se nastavilo správně až v roce 1983, kdy jsem se dal dohromady s Láďou Kantorem a on mě nasměroval na ten skutečný comeback, on mi pomohl vytvořit autorský tým, jehož základ pak fungoval řadu let, až do minulé desky „Sto roků na cestě“, i když postupně někteří jeho členové odcházeli, někteří do hospody Na věčnosti.
Ladislav Kantor vás seznámil s Petrem Skoumalem a Pavlem Šrutem a také vám pomohl získat houslistu Jana Hrubého. Dá se tohle považovat za zásadní obrat ve vaší kariéře?
Ano, to je ono!
Kdysi jste nazval alba „Kolej Yesterday“, „Nic ve zlým, nic v dobrým“ a „Snad nám naše děti…“ triptychem. Dají se tak nazvat i poslední tři vaše desky, které způsobily váš návrat na výsluní?
Tak především, tím triptychem jsem to nikdy nenazýval já, ale právě Láďa Kantor. On byl takovým ideologem projektu, v tom nejlepším slova smyslu. Já tohle nedělám, jsem více méně intuitivní typ, i když v posledních letech si všechna tři alba produkuji sám, snažím se ale v duchu Láďova myšlení nacházet třeba názvy těch alb. Jestli to bude triptych, to nevím.
Kapela Framus Five byla v 60. letech asi první skupinou používající dechy, že?
Z těch vysloveně bigbítových, jak se tehdy říkalo určitě. I když dechy tedy používaly i některé další kapely, ale to byly buď popové kapely, jako Hipps s Petrem Spáleným, kteří se k bigbítu taky občas dostávali, nebo Flamingo z Ostravy, to byli studioví muzikanti z rozhlasu, kteří jezdívali hrávat na Západ do baru a taky se dostávali tím pádem třeba k soulové muzice. Oni možná uměli líp hrát než my, byli to vzdělaní hráči, ale bylo vidět, že touhle muzikou, na rozdíl od nás opravdu nežijí, i když je v jisté době určitě zajímala. Marii Rottrové se tehdy říkalo ostravská lady soul, že jo?
S kytaristou Lubošem Andrštem spolupracujete už od přelomu let 1969 a 1970. Jak hodnotíte za ta léta jeho přínos Vašemu repertoáru a české rockové hudbě?
Jeho přínos je ohromný. Spolu jsme natočili několik alb, začalo to už v roce 1970 „Městem Er“, to byl vůbec první Lubošův profesionální studiový počin. Podílel se na albu hráčsky, aranžérsky a taky autorsky. Jeho píseň „Noc je můj den“, první skladba, kterou v životě nahrál, je skvost, dodnes ji hrajeme, když ji prvně přinesl a já si poslechl ten neumělý demáč se zpěvem Mikiho Bláhy, autora textu a taky mého pozdějšího spoluhráče, řekl jsem si: to je Ježek zkřížený s Hendrixem! Ale Luboš přinesl mnohé nejen mojí hudbě, je jeden ze tří českých skutečných guitar heroes, hráčů kteří dokázali, ač nezpívali, vést vlastní projekty, natočit vlastní alba, proto na ně chodí lidi. Prvním byl Radim Hladík, Luboš přišel o pár let později a tím třetím je zhruba o deset let mladší Michal Pavlíček. Luboš udělal mnoho i pro český jazz a taky vychoval jako pedagog spoustu mladých kytaristů. Bohužel jeho současný zdravotní stav mu neumožňuje hrát. (máj 2021, pozn. red.)
Mnozí vaši letití spolupracovníci, jako Pavel Šrut, Petr Skoumal či Ladislav Kantor, už spolu popíjejí v „nebeským báru“. Jak těžké je se vůbec obejít bez takových osobností?
Je to těžké, to je jasné. Ale snad se mi podařilo najít některé nové lidi, zůstává zaplaťpánbůh z té party aspoň Honza Hrubý a tak prostě jedeme dál!
V roce 2005 jste vystoupil spolu s Janem Hrubým a Lubošem Andrštem na IV. ročníku Rockfestu v Yorkville u Chicaga, kam se sjížděli Češi a Slováci z mnoha států USA, mně nevyjímaje. Jak na ten festival vzpomínáte?
Byla to naše první zkušenost s Amerikou, i když drtivou většinu publika samozřejmě tvořili krajané. Ale ten pocit, že konečně poprvé hrajeme v zemi, kde má ta naše muzika kořeny, kde to všechno vzniklo, ten je nezapomenutelný.
O osm let později, v červnu 2013, jste byl pozvaný jako první český umělec na 30. ročník chicagského Blues Festivalu v Grant Parku, kde jsem si vychutnal vaše vystoupení s americkým bluesovým kytaristou Johnem Primerem. Když jste jamovali spolu s Hrubým, Andrštem, Primerem a jeho muzikanty, všiml jsem si, jak Primer obdivuhodně pokukoval po vás a hlavně po Andrštovi. Asi nemohl uvěřit, že nějací hudebníci z malé země v srdci Evropy hrají blues jako by se narodili někde v Mississippi. Vnímal jste to taky tak a jak jste si užíval vašeho vystoupení na takovém slavném festivalu?
No tak tohle vystoupení už bylo něco úplně jiného, než to první tehdy. Tady jsme hráli už pro opravdové americké bluesové publikum a ještě přímo ve městě, kde se zrodilo chicagské elektrické blues, kde Muddy Waters a další „otcové“ kladli základy k písničkám, které jsme taky hráli. To byl zážitek! A ještě s Johnem Primerem, který byl posledním kytaristou Muddyho. Nádhera. A jestli po nás obdivně pokukoval, to samozřejmě jste vnímal spíš vy z publika, my jsme byli přeci jen trochu nervózní a měli jiné starosti. Ale sedli jsme si myslím, což se pak ukázalo o pár týdnů později, kde jsme zhruba totéž předvedli s Johnem a jeho kapelou v Praze na festivalu United Islands of Prague. A tady už jsme se znali, byli uvolnění a zajamovali jsme si náramně. Dokonce John chvilku hrál na moji kytaru, než mu vyměnili prasklou strunu. Na takové zážitky se nezapomíná.
Jak jste celkově spokojen s novým albem „Mohlo by to bejt nebe“?
Myslím, že se to povedlo, přes všechny nepříznivé okolnosti, přes covidové období, ve kterém jsme album natáčeli, i přes ten malér s Lubošem, který nastal v listopadu. Zatím jsou ohlasy velmi příznivé, v prvním týdnu po vydání jsme se dokonce ocitli na prvním místě albové hitparády IFPI v Česku, desku pokřtíme 13. srpna na festivalu Krásný ztráty live ve středočeských Všeticích a samozřejmě pak na dalších koncertech, které, jak doufám budou. A samozřejmě z nové desky i něco budeme hrát.
Mezi alby „Poprvé naposledy“ a „Sto roků na cestě“ uplynulo šest let. Na poslední album jsme čekali devět dlouhých let. Je nějaká šance, že vaši fanoušci nebudou muset tak dlouho čekat na další desku?
Na tuhle otázku vám asi neodpovím. Bude mi pětasedmdesát a to je věk, kdy se člověk k nové práci odhodlává stále hůř a hůř. Já vždycky potřebuju nějaký vnější impuls, abych se rozhoupal. Tak uvidíme, ale žádné rezolutní soudy rozhodně vynášet nechci.
Za sebe a čtenáře slovenského hudebního časopisu Nový Populár vám děkuji za rozhovor a přeji hodně zdraví a radosti z hudby.
MILAN POLÁČEK
Foto Petr Čejka a Supraphon
