Tvrdohlavá a důmyslná detektivka Lilly Rush (Kathryn Morris) se specializuje na případy vražd, které nikdy nebyly vyřešeny a nyní třeba i celé roky leží bez povšimnutí v policejních archivech. Dříve Rush používala svůj přirozený instinkt k řešení aktuálních případů, ale nyní jako zkušená kriminalistka upřela svou pozornost do zdánlivě zapomenuté minulosti.
Takhle podobné je to s odloženým případem zvaným Magic Whip. Pět dnů v Avon Studios v Kowloon, Hong Kong. Magic Whip je první album Blur od roku 2003 (Think Tank), první s původním kytaristou (Graham Coxon) od roku 1999. Sestavu dále tvoří Damon Albarn (zpěv, texty), Alex James (bass) a Dave Rowntree (drums) a vždycky se stane něco zvláštního, když tito čtyři se dostanou do jedné místnosti.
Písničkář Damon Albarn vyvolá Bradburyho sentiment v There Are Too Many of Us. Technologie učinily náš svět menším, ale to nás neučinilo méně izolovanými lidmi. Snadný přístup není rovný blízkosti. Je zde geografická fixace na území Hongkongu, Indonésie, a zejména pláže a vody mezi nimi. Textově je album nesmírně zajímavé, avšak používat forenzní metody Lilian Rush nebudu, ani to nemá cenu a kdo se o to pokusí, musí být v bezprostřední blízkosti Damona Albarna, pokud nechce sklouznout do blábolu.
Hustota obyvatel Hongkongu je větší o pouhých 1 010 lidí na km2 (6 295) než má Londýn a tak v textech cítím spíše jiné vlivy. „Zelená, neonově zelená, nové světové věže vyřezávané z šedobílé oblohy“ (New World Towers) / „Bylo mi pouze 21 když jsem se na to díval v televizi a závodil ve svém srdci“ (Ice Cream Man) / „Vypadalo to jako závan čerstvého vzduchu, zpátky v létě, když jsme byli více než bratři, ale to bylo před lety“ (My Heart Terracotta) / „Miluji aspekty jiného města“ (I Broadcast) / „Neexistuje nic, co je třeba řešit hned, neexistuje nic, co nás dostane až k Příčině a děláme to pořád“ (Go Out) / „Protože poušť už zasahuje až k místům, kde žijeme“ (Thought I Was A Spaceman) / „V automatickém naladění nikdy nekončící válce“ (Pchjongjang). Nejvýraznější zapamatovatelnou melodií alba je v There Are Too Many Of Us. Samostatnou zmínku si zaslouží kytarista Graham Coxon: Díky unikátnímu „art brut“ stylu a vášni pro psychedelii, Grahamova kytara umisťuje Blur až na okraj Brit popu, zatímco jeho pohlcující vášeň pro hudbu s vylepšeným zvukem porodila osm sólových alb (včetně výborné A & E, vydané v dubnu). Jeho historie je úzce spjata s Boss pedály. A také syntezátorem GAIA SH-01. Nezbytné jsou pro něj zvuky tremolo, flanger, chorus. Rád používá finty se dvěma kytarovými stopami v různých nastaveních. Spousta zvuků vzniká až v konkrétním studiu, dokonce i ty přicházející ze sluchátek odhozených příliš blízko mikrofonu. Nebo s malou kapesní trumpetkou koupenou v Newportu. Dovedeme si představit, jakou má Graham Aladinovou jeskyni nástrojů se všemi sitáry, tablami, trumpetami a saxofony? Navíc, Graham je hráč na Telecaster. I na Magic Whip je cítit lásku k technologiím, otevírajícím prostor pro zajímavé zvuky. Coxon se zároveň vzdělává, vnitřně roste a jeho láska ke hře Linka Wraye a Pink Floyd pokračuje k filmům od Sergia Leoneho. Dělá si zvukové náčrty při čtení knih, které ho inspirují. Proto říká: „moje hra na kytaru by mohla být někdy popisována jako art brut. Nejsem Bert Jansch nebo Eric Clapton, jsem něco jiného“. Jde až na pokraj vyčerpání a vůbec všichni v kapele jsou pěkně hyper. Phil Manzanera z Roxy Music řekl, že Coxon je jedním z jeho TOP 5 kytaristů všech dob a Johnny Greenwood z Radiohead řekl to samé!
Jak tedy chytit záblesk skutečné budoucnosti? Nejlepším albem Blur pro mne pořád zůstává Modern Life Is Rubbish, Magic Whip však promlouvá ke zcela nové generaci a zároveň je věrně spjato s tou předešlou. V proměnách času je to těžko chytatelný úder se spodní rotací: překypuje krásnými písněmi a dojemně ukazuje kapelu po současném šťastném smíření. Favorizuje texturu a náladu nad vtipem a bleskem. Stejně jako na Everyday Robots (sólové album Damon Albarna, 2014) je existenciální osamělost hlučení davu i po celé stopáži Magic Whip, navíc je tu také kamarádství, pocit, že společnost vás může vytáhnout, a to platí zejména pro Albarna a Coxona: prokazují, že opět jsou jiní a přece ideální spolupracovníci, rafinovaní, rozšíření, až do maximálního rozpětí, kde „železo se ostří železem“, vzájemně tříbí své nápady, soustruží potenciální nenucenost v něco tiše rezonančního.
Znamenitý je producent Stephen Street (navíc Synthesizer, Drum Programming, Cymbal, Sax) v šesti písních a smyčce (Antonia Pagulatos, Isabelle Dunn, Kotono Sato, Stella Page).
Podobnost s Odloženými případy je nabíledni: Lilly Rush vyslýchá svědky, jejichž životy se již od doby spáchání zločinu dávno změnily, využívá nejmodernější poznatky vědy, aby našla důkazy a stopy k případům, který kdysi platily za nevyřešitelné. Současně si uvědomuje, jak vážné následky může její počínání mít. Její práce otvírá staré rány a přináší vzruch tam, kde jednou zčeřená voda opět mlčky plyne do zapomnění. Magic Whip je o tom, že hledání pokračuje dobrou metodou, vzájemným usměrňováním a tvarováním. Jsme svědky příjemného díla.
Ben Tais