Ohlédnutí za studiovými alby skupiny Dire Straits

mark_knopfler
 

Tahle kapela, založená roku 1977 v Deptfordu, v jižním Londýně, nehrála jen samé megahity nebo jen čistý rock’n’roll, ale měla i umělečtější ambice, jak je slyšet na této sadě šesti alb nahraných ve studiu. 

Každý z šesti kompaktů je vsazen do obalu představující minialba s původní grafikou, v každém je plakát s texty a podrobnými informacemi. První čtyři alba byla nahrána z analogových masterů, zbývající dvě z digitálních. Kompilace vyšla u Rhino/Warner a v SR a ČR u Universal Music. 


 

 

Kromě bratrské kytarové úderky, Marka a Davida Knopflerových, hráli v původní sestavě basák John Islley a bicista Pick Withers. Název kapely, v překladu „velmi špatná, svízelná situace“, odrážel jejich momentální finanční situaci. Ta se začala lepšit poté, co si našetřili na demo s písní „Sultans of Swing“, jež se dostalo do rukou DJ Charlie Gillettovi. Ten píseň často obehrával a hit byl na světě. Kapele DS to značně pomohlo k podepsání smlouvy na natočení první desky. Eponymní album Dire Straits (1978) znělo naprosto jinak než hudba, co v tom roce bodovala v hitparádách, jako např. písně z Horečky sobotní noci, Van Halenovo eponymní album, Eagles s Hotelem California, Prince s debutem „For You“, disco hudba Donny Summer, Alice Cooper nebo country Kennyho Rogerse na albu „The Gambler“, abych jmenoval jen několik ukázek.
 

dire_straits
 

Do takového Babylonu stylů vklouzli DS jednoduchými aranžemi a skladbami oplývajícími půvabnými Knopflerovými sóly na kytaru a s vokály vycházejícími z britských folkových tradic stejně jako z Dylana. V samotné Velké Británii se nejvíce prodávaly singly takových nesmiřitelných žánrů, jako je disco a punk rock. První album DS bylo velmi úspěšné v Evropě i v zámoří, ale kupodivu ne tak na britských ostrovech. Samozřejmě hit „Sultans of Swing“ (4. v USA a 8. ve VB) na albu nemohl chybět. Tato píseň má zajímavou historii. Mark Knopfler jednou poslouchal v malém londýnském pubu kapelu, co se před pár lidmi snažila o dixieland a pomyslel si, že její název „Sultans of Swing“ je až příliš honosný na předvedený výkon. Ta ho pak inspirovala k napsání této písně.

 

communique

 

Dire Straits nahráli po dobu třinácti let šest studiových alb, z nichž ani jedno nebylo špatné. Možná uspěchané, jako třeba druhé Communique (79), jež vyšlo za méně než rok po prvotině. Je méně invenční, se zapomenutelnými songy a taky zní hodně jako to první. Zato třetí album v pořadí, nazvané Making Movies (80), jež bylo obohaceno o výpomoc klávesisty Roye Bittana z E Street Bandu, je plné rozmáchlých písní, jak dělaných pro velké arény.
 

making_movies

 

Známý producent Jimmy Iovine dal albu řád a ucelený tvar. Písně, jako „Romeo and Juliet“ a „Tunnel of Love“ jsou plné tužeb jak milostných, tak po lepším životě, ale taky sentimentu. Závěrečná „Les Boys“ vyvolala dosti kontroverze svojí homosexuální tématikou. Nutno připomenout skutečnost, že mladší, méně slavný, ale stále činný bratr Marka Knopflera, David, se ještě podílel na nahrávání třetího alba, i když není na albu uveden a jeho kytarové party byly po jeho odchodu přetočeny. David Knopfler stále koncertuje a vydává alba. Jen v roce 2020 vydal hned dvě: „Last Train Leaving“ a „Songs of Loss and Love“.

 

love_over_gold
 

Už názvem „Making Movies“ jakoby si Mark Knopfler plánoval rozšířit obzory psaním delších hudebních ploch. Že je v tom skvělý, dokázal na příštím albu Love Over Gold (82), plném náladotvorných, klávesových ploch, experimentů o jednom tónu (Private Investigations) a art-rockové poctě kapelám typu Pink Floyd. Čtrnáctiminutová, epicky rozkošatělá skladba, „Telegraph Road“, byla naprostým odklonem od předchozích hitparádových hitů. Album je invenčně silné, stylové a vkusné, se všudypřítomnou Knopflerovou virtuózní kytarou. Jeho styl a tón hraní na tento nástroj si od hudebních publicistů vysloužil nálepku „knopflerovské kytary“. Textově se MK na albu zabývá láskou, historií a světem vůbec. Výše uvedená skladba „Private Investigations“ má nádhernou atmosféru zakouřených barů, jakoby složená k doprovodu nějakého krimi filmu s detektivem Philem Marlowem podle knih Raymonda Chandlera.
 

brothers_in_arms
 

Jejich veleúspěšné album Brothers In Arms (85) zápolilo v hitparádách o přední pozice s podobnými trháky jakými byly „Thriller“, „Born In the USA“ či „Purple Rain“. I tak se stalo jedním z nejprodávanějších alb, jen ve Velké Británii bylo čtrnáctkrát platinové a dostalo dvojitou Grammy. Píseň „Money For Nothing“ udělala z DS hvězdy světového formátu. MTV obehrávala denně kdekoho, jen DS ne a ne se chytit. Manažér kapely se poptal, co mají dělat, aby se jejich písně dostaly do rotace. Bylo jim řečeno, že mají složit hit v režii známého režiséra videoklipů. Mark Knopfler chtěl napodobit hutný zvuk kytar texaských ZZ Top, kteří byli na MTV častými hosty. Slova textu k písni si Knopfler zaznamenal přímo v obchodě s elektronikou, kde se na vystavených televizorech objevil Nikki Sixx s kapelou Motley Crew. Prodavač se dosti nevybíravě vyjadřoval o nějakých frajerech s kytarami, kteří nemusí chodit do práce, dostávají prachy za nic, balí kočky a létají v soukromých tryskáčích, zatímco on se dře s taháním televizorů.


 

 

Sting mu při nahrávání pomohl s vokály a kvůli použití pěti tónu z písně „Don’t Stand So Close To Me“, je uveden jako spoluautor. Singl vyšel v červnu 1985 a stal se komerčně nejúspěšnější písní DS. Konečně se Knopflerovi splnil sen, píseň „Money For Nothing“ se hrála ad nauseam nejen na MTV, ale všude po světě. K natočení klipu byla použita tehdy nová počítačová animační technologie zvaná Paintbox a tento videoklip později získal ocenění Video roku při udíleni „MTV Video Music Awards“. Album „Brothers In Arms“ ovšem obsahuje také další skvělé písně, např. „So Far Away“, titulní „Brothers In Arms“ nebo „Walk of Life“, která je poctou pouličním muzikantům.

 

on_every_street

 

Na šesté studiové album, On Every Street (91), si fanoušci DS museli počkat celých šest let. Nemohlo se měřit s úspěchem předchozího alba, jehož se prodalo třicet miliónů. Zapůsobila únava, vyschlo řečiště tvůrčích nápadů či se kapela přežila? Mark Knopfler kapelu v roce 1995 definitivně rozpustil a už se nikdy nedal ani velkými prachy zlákat k žádné reunion. Dal se brzy na velmi úspěšnou sólovou dráhu.

 

 

Hudba Dire Straits čerpala z různých hudebních vlivů, jakými byly roots rock, country, blues, z jazzu a také progresivního rocku. Když byli Dire Straits v roce 2018 uváděni do Rock’n'Roll Hall of Fame, ani jeden z bratrů Knopflerovic se neukázal. Mark chtěl možná naznačit, že je to uzavřená kapitola. Přišli jen tři, John Illsey a dva klávesisté, Guy Fletcher a Alan Clark, který se ke kapele připojil v roce 1980. Cenu přebírající Clark při té příležitosti stručně zhodnotil význam Dire Straits a hlavně Marka Knopflera takto: „…hrávali jsme po pubech, klubech, kdekoliv se dalo…absolutně nic z toho by se však nestalo nebýt jednoho člověka, který tu bohužel dnes není, bez Marka Knopflera…Mark dal kapele její unikátní styl a díky němu tak kapela vyčnívala z davu.“
 

MILAN POLÁČEK


 

 

Článok patrí k časopisu: