Když nevyšel megafestival, který se snažil zorganizovat Michael Lang, jeden z původních promotérů, vydaly se tisíce lidí různých věků na původní místo, které koupila v 90. letech neziskovka Bethel Woods Center. Ta uspořádala v historicky stejném termínu od 16. 8. do 18. 8. (2019) hudební oslavu 50 let Woodstocku ve skromnějším rozsahu. A aby nedocházelo k ucpání příjezdových cest jako tehdy, návštěvníci museli mít nejen lístky, ale ještě jakési „cestovní povolenky“, aby byli vpuštěni do areálu, kde kromě šestnáctitisícového amfíku naleznete též muzeum věnované 60. létům.
V areálu bylo možno zhlédnout pamětníky Woodstocku 1969 v batikovaných tričkách, ženy s čelenkami či květinami ve vlasech. Na rozdíl od roku 1969 vítaly lidi detektory kovů a dostatek záchodů i stánků na občerstvení. Kromě sedmdesátníků bylo možno zahlédnout mládež oděnou do zvonů a ohozů s třásněmi. Ta přišla hlavně nasávat atmosféru, již nemohla sama zažít.
Už ve čtvrtek, 15. 8., v předvečer oficálního programu, vystoupil na „Bethel Woods Woodstock“, jak byla akce nazvána, Arlo Guthrie, písničkář ve slamáku, s kytarou a foukačkou, jenž je pamětníkem původního Woodstocku. Doprovázen čtyřčlennou kapelou, v níž hraje na klávesy jeho syn Abe, vystoupil přesně na den po padesáti letech. Písní svého otce Woodyho, „This Land Is Your Land/This Land Is My Land“, poukázal na všechny ty louky, kopečky a lesy, které před 50 lety tvořily farmu Maxe Yasgura.
Páteční koncert patřil nejen původním účastníkům Edgaru Winterovi a jazz-rockovým Blood Sweat & Tears, ale též Ringo Starrovi. Ten hrál se svým All Starr Bandem skoro dvě hodiny. Pikantní bylo, že klávesista Gregg Rollie na Woodstoku 1969 vystoupil se Santanou. Ringo vše tmelil svým humorem a úsměvnými průpovídkami mezi písněmi, jakými byly např. „Yellow Submarine“ či „With A Little Help From My Friends“.
The Doobie Brothers otvírali sobotní koncert dne 17. 8. a dle kusých zpráv odehráli třináct skladeb se dvěma přídavky. Těmi byly dávné hity „Black Water“ a „Listen To The Music“. Vyprodaný amfiteátr však netrpělivě čekal na hlavní hvězdu večera, Santanu, jenž neměl na Woodstocku před padesáti lety původně vůbec vystoupit. V té době ještě neměl vydané ani jedno album, ale slavný promotér Bill Graham trval na svém. Také nyní v Bethel Woods uvedl Carlos Santana se svým desetičlenným souborem diváky do varu. V typickém černém klobouku, džínách a ve starém vybledlém tričku s nápisem Woodstock, Santana proměnil svou kytaru v kvílející magický nástroj, co dovede uhranout fanoušky po celém světě.
Na úvod bylo pódium zahaleno ve tmě a jen zadní projekce svítila symboly míru a dobovými fotkami či videoukázkami z roku 1969. Ve dvouhodinovém setu nesměly chybět „Evil Ways“, „Oye Como Va“ či „Jin-Go-Lo-Ba“.
Závěrečný koncert se konal v neděli, 18. 8. a zahájili ho Tedeschi Trucks Band a Grace Potter. Podobně jako den předtím, většina přítomných se těšila na hlavního headlinera, jímž byl John Fogerty, další pamětník původního Woodstocku, kde hrál s Creedence Clearwater Revival. A aby se vzpomínalo opravdu stylově, provázel příjezd Fogertyho do Bethel Woods hustý déšť. John Fogerty hrál také na stejnou kytaru, jako tenkrát se CCR na ni zahrál některé písně, jež tehdy zněly z pódia. Nostalgii se meze nekladly, a tak se jeho vystoupení neobešlo bez „Born On The Bayou“, „Who’ll Stop The Rain“ nebo „Suzie Q“.
Legendárnímu festivalu se dostalo sice komornější, ale o to působivější pocty v podobě bethelovské akce. Nejlépe to vyjádřil Derek Trucks: „Nadčasovost Woodstocku dokazuje, že hudba a umění nezná hranic.“
A tak i po padesáti letech žije duch „pokoje, lásky a hudby“ v místech původního konání.
MILAN POLÁČEK