Když jsem v červnu uplynulého roku navštívil v pražském Kongresovém centru velmi vydařený koncert Ringo Starr & The All Stars Band, nenapadlo mě, že v ten rok budu mít The Beatles takzvaně na pokračování. Tedy alespoň ty dva dosud žijící členy snad nejhvězdnější a podle mnohých i nejlepší hudební skupiny všech dob.
Na podzim totiž vyrazil na druhou polovinu svého turné 2011 Sir Paul McCartney, jinak svými fanoušky také přezdívaný jako Macca. Celá ta podzimní šňůra koncertů byla nazvána On The Run a zahrnovala i hlavní město Velké Británie - Londýn. 5. prosince 2011 jsme tedy já a moje žena jako věrní příznivci The Beatles, a tedy i Paula McCartneyho samotného, v londýnské O2 aréně nemohli chybět. Před vstupem do haly byly na okolních billboardech nádherné obrovské Paulovy plakáty a už z těch samotných se dalo vytušit, že budeme svědky něčeho velkolepého. A zájem fanoušků byl obrovský, vždyť již dlouho před jednotlivými akcemi McCartneyho turné byly všechny jeho koncerty beznadějně vyprodány. Nejinak tomu bylo i v Londýně a my jsme měli velké štěstí, že se nám souhrou náhod podařilo na poslední chvíli dvě vstupenky na londýnské show získat.
Vstup do haly byl otevřen v 18 hodin, v 19 hodin pak začala úvodní produkce, když discjockey stojící na pódiu pouštěl originální verze a remixy různých skladeb, zahrnuvši v tom i písně z tvorby The Beatles, ať už z dob jejich skupinového či samostatného působení. Následovala hudbou prokládaná videoprojekce na postranních projekčních plátnech, kde bylo za vkusného hudebního doprovodu možno vidět mnoho zajímavých snímků, koláží a videosestřihů, týkajících se především Paula a The Beatles. Publikum čítající věkovou skupinu od pamětníků až po dnešní teenagery mezitím dorazilo na svá místa a více než dvacetitisícový dav začínal být netrpělivý.
Přesně ve 20 hodin 20 minut scéna potemněla a na postranních videoprojekčních plátnech se objevil symbol baskytary Höffner Violin. Z reproduktorů se linoucí hudba dostala podobu jakési slavnostní předehry, pak náhle utichla a na scénu vychází za obrovského jásotu publika Sir Paul. Celá plocha přízemí byla původně určena k sezení, ovšem v téhle chvíli všichni vstávají ze svých sedadel a vestoje pak vydrží po celý večer. Paul s sebou přivádí kapelu, jež ho na jeho koncertních turné doprovází již téměř deset let. Rusty Anderson - kytara, Abe Laboriel Jr. – bicí nástroje, Paul „Wick“ Wickens – klávesové nástroje a Brian Ray – kytara, baskytara. Jsou to ostřílení vynikající hudebníci a všichni výborně zpívají, o čemž jsme se měli již za chvíli přesvědčit. Po úvodních několika instrumentálních taktech v A dur kapela přejde modulací do dalších akordů, Paul svým charismatickým hlasem zazpívá „you say yes, I say no…“ . A je to tady, Hello Goodbye, slavná beatlesovská píseň otevírá koncert. Po úvodní jasné hitovce následuje svižně zahraná, příjemně melodická Junior´s Farm z období Wings, kdy s Paulem dlouhodobě spolupracoval další známý britský hudebník Denny Laine. Po té Paul pozdraví publikum způsobem sobě vlastním, neobejde se to bez vtipu. Decentní anglický humor ostatně provází téměř všechny Paulovy konferenciérské vstupy během celého vystoupení. Paul odkládá sako a odpočítá další píseň, snad už obligátní All My Loving, při níž na zadní videoprojekci můžeme shlédnout některé scény ze slavného filmu A Hard Days Night. Publikum zpívá spolu, konečně, tyhle beatlesovské songy ne-li po celém světě, tak na Britských ostrovech určitě již zlidověly, takže je zná snad každý zpaměti. Pak přichází další „wingsovka“ Jet a z pódia se na nás hrne v téhle chvíli velmi slušný nářez. Následuje Drive My Car, z alba The Beatles Rubber Soul a tedy další od autorské dvojice Lennon/ McCartney. Touhle skladbou Paul otevíral svůj slavný koncert na newyorském Shea Stadionu v roce 2009. To DVD samozřejmě mám a přál jsem si tu skladbu slyšet někdy živě. No a tady je. Když zavřu oči, nechám se unést představou, že snad na pódiu s Paulem zpívají John, George a za bicími že sedí Ringo. Jak už bylo zmíněno, hudebníci z Paulovy skupiny velmi dobře zpívají a nutno podotknout, že ty barevné a místy až dráždivě laděné beatlesácké vokály mají velmi slušně nacvičeny. Inu, naučil je ten nejpovolanější a oni byli určitě velmi rádi dobrými „studenty“. Instrumentální party jsou taktéž perfektní a se současným zvukem vesměs zachovávají původní aranž. I když se jedná o kompozice především z éry The Beatles, jež původně vznikly před desetiletími, nepůsobí ani trochu archaicky. Právě naopak, vyvěrá z nich ona radost a pozitivum, jež jim byly vždy vlastní a proto je učinily nadčasovými. Následující Sing The Changes pochází z McCartneyho alba Fireman, kde Paul zabrousil i do současných elektronických hudebních sfér. Mohlo by to být považováno za úlitbu módním trendům, ovšem Paul si s tím dobře poradil, protože i na tomto poli uměl využít svůj skvostný hlas a ojedinělé melodické cítění. A další slavná pecka v podobě The Night Before. Jsme v roce 1965 a sledujeme film Help!, scénu kdy dle scénáře Beatles natáčejí své album na rozlehlé pláni pod ochranou britské armády. A opět ty vokály, v oktávách zahrané originální harrisonovské kytarové sólo a nad tím vším Paulův jasný a pevný hlas. Jak to ten chlapík dělá, že mu to i po těch letech pořád takhle zpívá a zní? Paul vyměňuje baskytaru za kytaru a v pomalém valivém tempu se na nás snáší Let Me Roll It, píseň z raného období McCartneyho sólové tvorby. Je to snad zrovna ta skladba, jíž Paul tehdy odpovídal na Lennonovy výpady vůči němu samotnému v písni How Do You Sleep. Kdyby si tenkrát tihle pánové ty zbytečné spory bývali byli odpustili, kolik dobrého toho spolu mohli ještě udělat. Všeobecně se ví, kdo tomu všemu byl asi původně na vině, ale to je jiná kapitola. Tak pojďme raději poslouchat muziku. Po závěrečném úderu Let Me Roll It se rozjíždí základní riff Foxy Lady od Jimiho Hendrixe a Paul si sám střihne sólo na hippiesovsky pomalovaného Les Paula. On sám vždy byl a asi stále je Hendrixovým fanouškem, hovoří o něm s úctou jako o jednom z nejlepších hudebníků, které kdy osobně znal. Přímo od Paula jsme se dozvěděli, že zatímco Beatles nahráli ve studiu svou legendární píseň Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band v pátek, Jimi to snad někde zaslechl a již následující den, což byla sobota, touto skladbou otevíral své vlastní show. Paul vystřídá kytaru Gibson Les Paul za starý originál Gretsch z let šedesátých a říká, že právě tento nástroj použil při nahrávání skladby, jež následuje. Paperback Writer, no prosím, další parádička se všemi notoricky známými, a tedy nepostradatelnými, prvky. Part baskytary přebírá Brian Ray, vždy když Paul hraje na kytaru nebo na piano, jako zrovna v nádherné Long And Winding Road z alba The Beatles Let It Be či další Come And Get It, což je McCartneyho song z roku 1969, který proslavila mj. i Paulem produkovaná skupina Badfinger. Stále od klavíru Paul nabídne skladbu z vrcholného období Wings Nineteen Hundred and Eighty Five a pak píseň ze své rané sólové tvorby Maybe I'm Amazed (1970), která je ovšem časem neomšelá a stále zní nádherně a s původní naléhavostí. Při I Have Just Seen a Face, půvabné akusticky laděné písni z alba The Beatles Help!, se Paul vrací od piana zpět ke strunným nástrojům.
Publikum, pokud nezpívá s Paulem a kapelou, zaujatě poslouchá a pokaždé reaguje nadšeným potleskem. Vládne vskutku perfektní uvolněná nálada, dá se říci, že kontakt mezi pódiem a hledištěm funguje a všichni se zdají být v pohodě. A tak jsou vstřícné i reakce na Paulovy konferenciérské vtipné vstupy, jimiž on jednak baví publikum a pak možná i sebe, přičemž vlastně tak trochu relaxuje a nabírá sílu pro interpretaci dalších skladeb.
Příjemně akusticky oblaží I Will z Bílého alba The Beatles a nemůže chybět očekávaná a vkusně navazující Blackbird, kde se Paul zaskví nejen pěvecky, ale i jako akustický kytarista, když tuhle píseň precizně vystřihne tváří v tvář dvacetitisícovému publiku zcela sám. A pak, opět co by samostatný sólista, zahraje a zazpívá tklivou Here Today, píseň, jež je jakýmsi vyznáním, kde Paul citlivě vzpomíná na dobrého přítele a kolegu, kterým nebyl nikdo jiný než John Lennon. Až jistá melancholie ovládne posluchače, asi tomu nemůže být jinak, vždyť všichni vědí a nejvíce asi samotný Paul, co znamenalo takové silné partnerství a co posléze bylo někým, kdo sledoval především své sobecké cíle, zničeno a Johnovou smrtí v roce 1980 nenávratně ztraceno. Je třeba se trochu rozveselit, vždyť je čas předvánoční a po ulicích jistě chodí čerti a Mikulášové. Paul odkládá akustickou kytaru, chápe se mandoliny, kapela se přidává a je tady Dance Tonight, úvodní song ze zatím poslední autorské studiové desky Memory Allmost Full. Mrs. Vanderbilt, další wingovská píseň zaujme svou kompoziční strukturou, odlehčeností a přitom naprostou absencí jakékoli lacinosti. A když už jsme u těch dam, nemůže následovat nic jiného než nádherná Eleanor Rigby. Již v Praze v roce 2004, když jsem Paula McCartneyho viděl tzv. live poprvé, mě doslova usadilo, když on a jeho kapela naživo vystřihli proslulé vokální party a Paul nasadil ten svůj závažně anglický hlasový rejstřík v melodii, kterou možná napsal sám, možná mu k tomu přispěl John Lennon, ovšem v každém případě úchvatně krásné. A tady v Londýně tomu není jinak. Eleanor Rigby je nesporně dalším skvostem tohoto večera. A už se na nás valí jeden hit za druhým, že ani nestačíme popadat dech. Something, což je krásné připomenutí George Harrisona, nejprve velmi komorně preludovaná akustickou formou, jež pak nenásilně přeroste do oné instrumentálně vokální symfonie tak, jak ji známe z alba Abbey Road v podání samotného George a tedy The Beatles. Pak to Paul a jeho boys rozjedou v neméně proslulé Band On The Run a opět se potvrzuje, jak vyrovnaný a vyzrálý autor a interpret Paul McCartney po všechna ta léta byl a jak precizní byla a stále je jeho práce.
Současná Paulova kapela zasluhuje pak velkou poklonu. Ti pánové to mají nastudované opravdu skvěle a vše hrají a zpívají s naprostou jistotou, přehledem a náležitou chutí a jiskrou. Takže díky tomu všemu, nejen na deskách a CD, ale i v živém provedení můžeme naštěstí dnes slyšet a vlastně i vidět tyhle skvělé skladby, jež snad nikomu náladu určitě nepokazí. Ba právě naopak, jakoby nám byla podávána ozdravující kůra.
Je tady Ob-La-Di, Ob-La-Da, humorná Paulova píseň, jež v roce 1968 patřila k těm odlehčujícím prvkům na jinak dosti náročném Bílém albu The Beatles. A pak další jízda, Back In The USSR. Publikum je ve varu, většina posluchačů s Paulem zpívá každé slovo, mnozí tančí, ti na galeriích snad i na svých sedadlech a my se dostáváme jakoby do magického transu. Rytmus a melodie písní nás doslova vtahují, upřeně sledujeme scénu, jež má nenásilnou a přitom efektní světelnou režii, trefné a pro oko diváka dobře pojaté videoprojekce a hlavně, odkud zní tahle naprosto bezvadná a bezchybně nazvučená muzika. Macca to skutečně rozjel. Další pecka z vrcholného tvůrčího období dvojice Lennon/McCartney - I Gotta Feeling, kde Paul forzíruje hlasem jako na onom památném posledním koncertě The Beatles na střeše domu v londýnské Savile Row. Rytmika šlape precizně, bubeník Abe Laboriel to má skutečně pod kontrolou. A jako bychom všichni stoupali pozvolna, ovšem nezadržitelně k opojnému pocitovému vyvrcholení. Přichází Day In The Life, závěrečná skladba ze slavného beatlesovského alba Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band, jež po velkolepém provedení přechází v chorálovou Give Peace A Chance. Přiznám se, že nemám moc rád, když písně, jež nazpíval John Lennon interpretuje někdo jiný. Ovšem jestli na to, dle mého názoru, má někdo skutečné právo - protože ví o čem to všechno je a přitom se toho úkolu zhostí stejně dobře, jako to dělal John sám - tak je to jedině Paul McCartney. Publikum to patrně chápe obdobně, protože nadšeně zpívá s Paulem a bouřlivě aplauduje.
Paul opět zasedá k pianu a ozve se další anglický národní hit Let It Be. K téhle písni ani netřeba nic dodávat, tu znají snad také všichni. No a pak přijde vrcholná show v podobě bondovky Live And Let Die. Sama o sobě je tahle skladba výborně vykomponována a v Paulově podání nemá chybu. Od úvodních tónů až po ony pověstné expresivní pasáže, jež se nedají zahrát jinak než snad vší silou. No a když k tomu přičteme ohnivé vizuální show, kdy celá scéna doslova exploduje a z jeviště na nás přímo sálá žár plamenů, dojem je naprosto bombastický. Vyžaduje to nepochybně tu nejvyšší koordinovanou profesionalitu od všech, jež se na tom podílejí, počínaje celým technickým týmem a konče Paulem McCartneym samotným.
A je tady závěr, tedy ten první, Paul seběhne seshora od černého koncertního křídla, usedá k dobově pomalovanému pianu, které se náhle objevilo v popředí na pódiu a do nadšeného publika vstupují tóny slavné Hey Jude. Úplný text a hlavně pak onen nekonečný závěrečný chorál zpívá snad celá londýnská O2 aréna.
Tohle nemůže jen tak skončit, to by Paulovi neprošlo. A tak po pár minutách nepřetržitého aplausu se on a kapela opět objevují na scéně a my si můžeme vychutnat vybrané přídavky. Je to píseň The Word, opět z autorské dílny Lennon/McCartney, jejíž sólový part na albu Rubber Soul zpíval John. Ten se ale dnes jaksi nedostavil, a tak to za něho vezme Paul, který pak svému kolegovi a kámošovi vysekne finální poklonu, když The Word přejde do All You Need Is Love. Následuje Day Tripper, Paul and his boys nás skutečně drtí. Jako by tu píseň napsali Paul s Johnem včera, tak neotřele a svěže zní, je přímo elektrizující. Publikum jásá a Paul s vtipem sobě vlastním uvádí další skladbu, má to být něco jako překvapení ve spojení s The Rolling Stones. A také že je. Na jevišti se zjevuje, do té doby utajený host, Ronnie Wood, tedy skutečně jeden ze „Stounů“, na krku má kytaru a všichni si pak s obrovskou chutí střihnou Get Back. Tak to je skutečně ta správná nálož do finále. Kytary se střídají v sólech, celé to jede tak, že se nestačíme divit. Všichni se náramně baví, tohle je vskutku povedený předvánoční večírek. Tato píseň měla být tedy dalším závěrečným kouskem dnešního koncertu. Ovšem publikum se nedá, takhle to nechce a nemůže nechat. A tak opět vytleská, vyvolá a doslova vydupe zpět na pódium Paula, s nímž tentokrát přichází zatím pouze klávesista, jeho jmenovec Paul Wix Wickens. A rozjásanou halou se rozléhá nesmrtelná Yesterday. Sám jsem se domníval, že tohle je tedy už definitivní závěr, ovšem mýlil jsem se a byl jsem tomu rád. Na scéně se objevují i Abe Laboriel, Brian Ray a Rusty Anderson a Paul McCartney spolu s nimi do nás vpustí opravdu High Voltage, nebo-li vysoké napětí. Jsme svědky umění kontrastu, je tady Helter Skelter, ale v takové síle, že i Led Zeppelin či Deep Purple v dobách své největší slávy by takovouhle a takhle provedenou peckou asi nepohrdli. No a co ještě, je-li to vůbec možné. Ale ovšemže, Paul a jeho kumpáni na jevišti se zdají být k neutahání. Takže symfonická směs z již dříve citovaného Abbey Road, a tedy Golden Slumbers, Carry That Weight, The End. A tak tedy opět skvostné krásně vystavěné melodie, sólo na bicí, jež připomnělo, že v dobách The Beatles měl do toho co mluvit i Ringo Starr a pak finální kytarová s pořádným odpichem pojatá a teď již skutečně závěrečná session.
Paul McCartney děkuje za všechny, kteří to ten večer měli na svědomí, nadšenému a vděčnému publiku, jež Paulovi a jeho kolegům zaslouženě aplauduje. Ještě papírový ohňostroj, kdy je náhle celá hala zaplavena gejzíry jakýchsi silvestrovských konfet a v jejich dešti Paul McCartney, Paul Wix Wickens, Abe Laboriel, Rusty Anderson a Brian Ray odcházejí a pro tento večer definitivně mizí ze scény. No, byla to vpravdě uctivost, pánové, děkujeme vám. Od prvního živě zahraného tónu až po takzvaný závěrečný hvizd to celé trvalo 165 minut. Opravdu kus poctivě a kvalitně provedené práce. Známý a výborný americký hudebník David Crosby kdysi v jednom ze svých rozhovorů uvedl: „Když jsem jako mladík byl na koncertě The Beatles, měl jsem pak takovou radost, že jsem celou cestu domů protančil.“ A není to tak dlouho, co jeden z fanoušků Paul McCartneyho, jenž jezdí snad na všechny jeho koncerty, nadšeně prohlásil: „ Kdo má rád muziku a nejde na Paula, je blázen…“ Musím přiznat, že dokážu sdílet pocity obou dvou citovaných pánů a že s nimi naprosto souhlasím. Exbeatle Paul rozhodně není stárnoucí celebritou, jež objíždí štace všude možně a vypráví, jak to tenkrát před lety bylo skvělé… Je to chlapík v plné síle, který stále má hodně co říct, což nám se svými kolegy právě předvedl ve své bezmála tříhodinové show. Nezbývá, než souhlasit s výrokem londýnských The Times, kde bylo den po té v souvislosti s koncertem Paula McCartneyho uvedeno: „Co více bychom mohli chtít…“
Jestli dnes pak někdo drží ve světovém měřítku onen pomyslný prapor nadčasové kvality, uměleckých a humánních ideálů a hodnot, rozdává radost a pozitivní energii a nepodléhá všudypřítomnému negativismu a komerční lacinosti, pak je to určitě náš Macca. Nevyznám se ve šlechtických titulech a nevím, dle jakých pravidel je její veličenstvo královna uděluje. Jedno vím ale s jistotou. Paul McCartney si titul Sir určitě plnou měrou zaslouží.
MARTIN CHROBÁK