Zde v USA se jím říká „campaign songs“ čili jedná se o písně vybrané pro politické kampaně kandidátů na prezidentský úřad a většina je jich optimisticky laděných, pokud možno v rychlém tempu, mají být pozitivní a mají vykreslit své kandidáty jako kladné vlastence plné ctností. Jindy se vybrané písně strefují do protikandidátů či jejich politických stran.
Podle Jamese T. Adamse a jeho knihy „Dictionary of American History“ (1940), se v minulosti psaly texty písní k politickým kampaním na známé melodie, jako např. „Yankee Doodle“, „Hail, Columbia“, „Rosin the Bow“, „John Brown’s Body“ (u nás kdysi hrávaná hojně u táboráků, vzpomínáte na „glory glory aleluja, glo glo glo…“?) či „Dixie“ a další.
Mnohé písně však byly původní (hudba i text) a vypichovaly charakterové vlastnosti kandidátů. Takové popěvky byly pak propagovány pěveckými sbory, tzv. „glee clubs“ (glee = krátká píseň) a ty měly za úkol zpopularizovat písně kandidátů, nabudit posluchačstvo, aby se je naučilo. To bylo v době, kdy ještě neexistovala televize ani rádio, ale zato se hojně používala satira.
Předvolební písně kandidátů na prezidenta se začaly objevovat od roku 1800, kdy kandidoval John Adams. Písně měly už tehdy totéž poselství jako ty dnešní popové čí rockové, totiž zhutnit do zkratky to důležité a zjednodušit optimisticky to, co by se dalo aplikovat v politice.
Úspěšná píseň pro politickou kampaň by měla ztělesňovat ducha samotné kampaně a naznačit, že existuje naděje na lepší zítřky. Písně se někdy zaměřují na určité skupiny obyvatelstva (mladí, staří, hetero nebo LGBTQ atd.). Vedení jednotlivých kampaní si vybírá songy, které znějí v hale už když se scházejí davy před zahájením mítinku, pak další se pouštějí tehdy, když kandidáti přicházejí k pódiu (např. Donald Trump používá „You Can’t Always Get What You Want“ od The Rolling Stones, kteří mu k tomu ale nedali souhlas) a úplně jiné zase když kandidáti odcházejí (Trump si vybral Greenwoodovu píseň „God Bless the USA“).
Je také známo, že konzervativci se přiklánějí spíše ke country či rocku z hodně dřívějších let, zatímco liberální demokraté tíhnou spíše k současnějšímu popu, rocku či hip-hopu. Snad aby ukázali, jak jdou s dobou a jak jsou „progresívní“. Ještě je tu otázka schválení vybraných písní. Mnozí umělci např. nedali souhlas Trumpově volební kampani používat jejich písně (ten seznam stále narůstá, kromě výše uvedených RS, také např. Neil Young, Queen, R.E.M., Adele, Rihanna, Pharrell Williams, pozůstalí Toma Pettyho, Elton John, Linkin Park), ale vedení Trumpovy kampaně si zajistilo a zaplatilo licenční práva u vydavatelství, a tak mnozí umělci ač značně rozezleni, nemají nad tím kontrolu. Skupina Queen v prohlášení uvedla, že si nepřeje, aby její hudba zněla na žádných politických akcích. Otázkou zůstává, zda se tihle liberálně levicoví umělci jako jeden muž staví na stranu radikálních a hodně doleva natočených demokratů proto, že té ideologii věří anebo že chtějí být politicky korektní, „in“ či pokrokoví. My, co jsme žili v marx-leninském socialismu a pamatujeme vynucená vystoupení čs. umělců na také pokrokových festivalech politické písně, o tom víme své. Značná část americké mládeže otevřeně horuje pro socialismus a snaží se svrhnout kapitalistický systém, v němž se všichni ti výše uvedení umělci prosadili, stali se slavnými a bohatými. Oni tuto ideologii podporují. Kdyby však žili v socialismu východoevropském, kubánském či ve Venezuele, nikdy by svého postavení nedosáhli. Je to přetvářka nejvyššího stupně. A to se týká i hollywoodských hvězd. Ale vraťme se k písním.
Vybrat tu správnou píseň není tak jednoduché, jak by se zdálo. Mnozí politici šlápli při výběru vedle nebo je umělci a jejich právníci soudili, pokud od písně neustoupí. Už desetiletí se takto známí umělci soudí (v USA je oblíbenou kratochvílí soudit se každý s každým).
Springsteen s Reaganem, Bobby McFerrin s Georgem H.W. Bushem, Sting zase s Bushem ml., Jackson Browne s Johnem McCainem apod., vždy jde o republikánské kandidáty. A ty přešlapy či kontroverze?
Tak např. republikán Bob Dole si nechal přetextovat píseň „Soul Man“, dua Sam & Dave, z roku 1967 na „Dole Man“. To se nelíbilo autorům Isaacu Hayesovi a Davidu Porterovi a pohrozili pokutou sto tisíc dolarů za každé použití písně, než od ní Dole nakonec upustil.
V roce 2000 si George W. Bush vybral tři písně pro svoji kampaň. Pettyho „I Won’t Back Down“ (Petty nebyl údajně nijak nadšený, ale nechal to být), „We the People“ Billy Ray Cyruse a kontroverzní „Right Now“ skupiny Van Halen. To byla ještě doba, kdy se někteří umělci neštítili poskytnout svá díla konzervativním kandidátům. „Right Now“ se stala v roce 1992 Videem roku na MTV a pochází z alba „For Unlawful Carnal Knowledge“ s neslušnou zkratkou F.U.C.K. Asi si manažeři kampaně Bushe neuvědomili, že píseň pojednává o sodomii.
Hillary Clintonová si nevedla o nic lépe. Zvolila si v témže roce 2000 píseň „Captain Jack“, od Billyho Joela, netušíce, že se v textu hovoří o fetování a masturbaci.
V roce 2008 vybralo vedení kampaně Baracku Obamovi píseň s dvojsmyslným titulem „Hold On, I’m Comin’“, což znamená „počkej, už jdu“ anebo „počkej, už to na mně jde“ (myšlen je orgasmus) od dua Sam & Dave. Netřeba připomínat, jaký poprask tenhle výběr písně vyvolal, navíc jeden z dua, Sam Moore, nedal Obamovi souhlas k použití.
Pokud si The Rolling Stones soudně nevymohou zákaz použití jejich výše uvedené písně v Trumpově kampani, bude píseň i nadále znít na všech mítincích. Ani Joe Biden nepřišel s ničím novým. Používá písně, které zněly z pódií demokratických mítinků, když byl Obamovým viceprezidentem. První je píseň Jackie Wilsona „Higher And Higher“ (že by o plánovaném zvyšování daní?) a druhou je Springsteenova „We Take Care Of Our Own“ (možná se chtějí postarat jen o ty, kteří s demokraty pomašírují k zářným socialistickým zítřkům?). Čas ukáže.
MILAN POLÁČEK, USA