MUMFORD & SONS
Delta
Universal
****
Britská folk-rocková formácia pod vedením papu Marcusa Mumforda vydáva svoj štvrtý album „Delta“. Treba poznamenať, že sa nesie v znamení značného odklonu od pôvodného soundu a nemenej zreteľného príklonu k formátu rádiového popu s rockovými reziduami. Preč sú časy, keď miesto kompletných bicích hrkotala tamburína a o základný pulz sa staral basový bubon. Pri práci na Delte sa chlapci neštítili ani bubnových automatov, loopov a samplov. V rámci malej exkurzie do histórie kapely sa nedá nespomenúť ich úspešný debutový album „Sigh No More“ z roku 2009, ktorým si šplhli až na druhé miesto britského i amerického rebríčka. V roku 2010 boli hneď dvakrát nominovaní na cenu Grammy. Po albume „Babel“ (2012) si dali pohov, aby sa v roku 2015 vrátili s doskou „Wilder Mind“. Podobne ako Bob Dylan chlapci čoraz častejšie brnkali na elektrické gitary a začali poškuľovať aj po sytezátoroch. Nálepkovanie bluegrassom napokon už dávnejšie odmietli s tým, že hrajú rock and roll, akokoľvek bola počiatočná inštrumentácia ich pesničiek mätúca. Stala sa skrátka roztodivná premena – zatiaľ čo sa mnohí pokúšali znieť ako Mumford & Sons, oni začali znieť ako väčšina ostatných.
Aktuálny album „Delta“ (Depeši majú Delta Machine) číta štrnásť songov rôznych nálad, temp a výrazov. Čo ostalo, sú sugestívne melódie, dobre spárované vokály a istá umne skrytá sofistikovanosť, ktorou sa Mumfordi odlišujú od zvyšku osadníkov hitparád. Výpomoc externého producenta Paula Epwortha je citeľná a mumfordí koráb zaviala do podobných vôd, aké svojho času brázdili Coldplay s albumom „Ghost Stories“. Minutáž albumu je netradične štedrá – 3660 sekúnd muziky v strednom a pomalom tempe môže na prvé počutie privodiť zívanie, neupierajúc však komukoľvek právo na rozškľabenosť nudou, za seba hovorím, že neprávom. Kompaktný tok pesničiek v dramaturgii, ako po sebe idú, tvorí zmysluplný celok s výpovednou hodnotou. Zanecháva pocit zľahka snového hudobného dobrodružstva, ktoré omrzí tak ťažko, ako obtiažne sa spočiatku vstrebávalo. Zvukovo je album „very british“ – so všetkým pozitívnym aj negatívnym, čo k tomu patrí. Mixáž z Electric Lady Studios a mastering zo Sterling Soundu mu dali ostrovnú pečať – akokoľvek to znie absurdne, keďže na Hendrixa sa odvolávajúce štúdio je za veľkou mlákou.
Tuším som si túto dosku temer obľúbil, hoci Mumfordi en bloc nie sú mojou šálkou kávy. Oceňujem však originalitu bez opočúvaných klišé a schopnosť kvarteta vyťažiť z triviálnych akordických schém nové nálady a bez pinoženia sa za experimentom predsa prekvapiť. „Delta“ je solídne náčinie na lietanie.
ANDREJ TUROK
MADONNA
Madame X
Universal
***1/2
Štrnásty štúdiový album Madonny Luisy Ciccone prichádza po štvorročnej pauze. Ten ostatný „Rebel Heart“ z roku 2015 ju bezpečne držal na vlne popovej ikony do dnešných dní – nehovoriac o tom, že rádiá po celom svete neúnavne omieľali je staršie (Like Virgin, Papa Don´t Preach) i novšie (Frozen, Ray Of Light) pesničky. Samotná umelkyňa sa samozrejme pravidelne pripomínala svetovými turné, keď doteraz 10x obišla svet a tešila svoje publikum šteklivými obscénnosťami, veľkolepou tanečnou a svetelnou šou a hudbou, ktorá sa stala soundtrackom dospievania adolescentov dvoch generácií. Ok. Teraz tu máme album s titulnou fotkou Madonny s pusou zašitou stehmi, ktoré tvoria nápis Madame X. Vraj cestuje svetom, mení identity, bojuje za slobodu a prináša svetlo do tmavých kútov. Hudobne je album pestrý, od diskotékového pulzovania prešiel k istej teatrálnosti. Má nesporne hitový potenciál. Mal som možnosť si ho vypočuť v aute a potom v highendovom štúdiu s dokonalou akustikou. Oceňujem dokonalý zvukový inžiniering. Hudba psychoakusticky tlačí ako blázon, basy máte kdesi v žalúdku a krištáľovo čisté výšky netrpia cinkaním ani sykavkami. Trinástka pesničiek je dramaturgicky zoradená tak, aby doska gradovala a držala vás v napätí a pozornosti. Samotná Madonna je spevácky sugestívna a z minima svojho hudobného talentu ťaží presvedčivé maximum. Je skrátka presvedčivá – čo sa nedá povedať o jej šouke na nedávnej Eurovízii. Tam totiž miestami distonovala až strach. Pesničky majú priezračné aranžmány s údernou rytmikou a všetkými tými fígľami blížiacej sa druhej dekády tretieho milénia. Ozve sa dokonca i akordeón (Crazy), hosťovačky (Maluma, Quavo, Swae Lee, Anitta) sú obohatením, občasná španielčina potom jasným odkazom pre latinskoamerický trh. Kompaktný album je obohatený kolekciou provokatívnych umeleckých fotografií v booklete. Ak si ho ponechám, možno si ho budem púšťať na žúroch. Tam sa bude hodiť.
ANDREJ TUROK
SANTANA
Africa Speaks
Concord Records / Universal
***
Jedenasedmdesátiletý americký rockový kytarista, mág, virtuóz a kapelník, Carlos Santana, vydal 7.VI. 2019 své už 25. studiové album, které nazval „Africa Speaks“. Jak název napovídá, nechal se inspirovat zvuky „černého kontinentu“. Letos slaví 50 let od vydání svého prvního alba „Santana“ a ve stejném roce (1969) slavil značný úspěch také ve festivalu Woodstock. Za věhlasným producentem Rickem Rubinem (mj. spolupracoval s J. Cashem, Red Hot Chili Peppers či skupinou Metallica) přišel s nápadem natočit desku plnou afrických rytmů. Ve studiu rozhodil svou sbírku starých desek s africkými umělci, z nichž se pak vybíraly pasáže, měnil se rytmus či tónina a s kapelou při jamu na jeden zátah nahrálo osm hudebníků denně vždy několik skladeb. Celkově stihli natočit 49 písní za desetidenní nahrávací frekevence. Santana objevil na internetu španělskou zpěvačku Buiku, jež má sama africké kořeny. Zpívá jazz, flamenco, pop, no prostě snad vše.
Požádal ji o spolupráci stejně jako Britku Lauru Mvula. Buika, jež je také básnířka, skladatelka a producentka, skládala a psala texty v Rubinově studiu v LA a to v Santanově nepřítomnosti (turné v Austrálii a na Novém Zélandu). Buika natočila své party a zase odletěla. Totéž udělala Laura Mvula. Santana vše po návratu dotvořil s Rubinem ve studiu. I když takhle pracují mnozí umělci, myslím si, že se to podepsalo na kvalitě alba. A také jsem přesvědčen, že Buice její party dost zamotaly hlavu a že na určité vysoké polohy její hlas prostě nestačil. Její skřípavě drsný a plačtivý hlas bude odpuzovat řadu posluchačů. Její zpěv je snad jedinou slabinou alba, avšak tou zásadní. Kdyby si Santana vybral třeba takovou Oumou Sangare z Mali či Angelique Kidjo z Beninu, mohl výsledný produkt vypadat jinak. Kdoví…
Mnohé skladby z alba by zněly výtečně i bez zpěvu, jako např. „Paraisos Quemados“, s nepřeslechnutelnou funky basovou linkou. Celá skladba šlape jak ďas. Ostatně dunivá a přitom vynalézavá hra na baskytaru Bennyho Rietvelda patří k muzikantským lahůdkám. Jako příklad poslouží „Batonga“ obohacená o nápadité předivo Santanovy kytary a D. Matthews vše prokládá pěknými vstupy kláves Hammond B3. Polyrytmy hrané na conga a bicí, které obsluhuje Santanova žena, Cindy Blackman Santana, vše ženou kupředu jako smršť.
Album však neobsahuje jen africké polyrytmy, ale také rytmy latinsko-americké, např. španělsky zpívaná „Oye Este Mi Canto“ je typická „funky-latina“ v první půli skladby, ale pak ve střední pasáži začnou probublávat spodní proudy s rockovými kořeny a nažhavenou Santanovou sólovkou. Podobnou strukturu má i píseň „Blue Skies“, začínající zádumčivě jazzovým piánem a přitlumenou kytarou, ale ze sna nás probudí tvrdé hard-rockové riffy a vše se pak opět zklidní až na závěr.
Hodně písničkově zní „Breaking Down the Door“ s akordeónem na úvod. Ten navozuje pařížskou atmosféru do té chvíle, než vše převálcuje směska latiny, jazzu a rocku ochucená o dechovou sekci. Z podobného sukna je utkaná i „Luna Hechicera“, zpívaná španělsky, kde je namixován jazz, funk a rumba. Buika se zde potýká s výškami a rytmika spolu se Santanovou kytarou vše zachraňují. Na albu „Africa Speaks“ se také zpívá africkými jazyky, jakým je např. yorumba v písni „Los Invisibles“, která má rockový spodek s kvílivou Santanovou kytarou a s hojně využívaným wah-wah pedálem. Poslední dvě skladby alba jsou nabité africkými polyrytmy, opakovačkami sborů a spontánním, i když jakoby chaotickým zpěvěm Buiky.
Co říci závěrem recenze? Smysluplný a slibný Santanův projekt zůstal nedotažen do konce a při volbě lepší zpěvačky či zpěváka to mohla klidně být deska roku. Album je odvážným počinem a Santanova „špinavá“ kytara je často nezvykle syrová, zemitá a hlasitá, avšak skví se čistým tónem a jako břitva ostrými sóly. Santanova hra ozvláštňuje skladby svou hudební vizí rockového veterána.
Škoda, že si Rick Rubin nepohlídal celkový zvuk desky, na níž nezbylo místo k vydechnutí. Album zní uječeně a ukvíleně, i když rytmika je úžasná.
MILAN POLÁČEK
MELISSA ETHERIDGE
The Medicine Show
Concord Records
****
Americká zpěvačka, skladatelka a kytaristka, Melissa Etheridge, vydala 12. dubna letošního roku své 15. studiové album „The Medicine Show“, jehož název odráží snahu léčit psychické rány života. Blues-rock z minulé desky „MEmphis Rock and Soul“ (2016) ustoupil stranou, aby se rodačka z Kansasu na novém albu plně vnořila do řečiště stadiónového a občas až trochu bombastického rocku.
Tak zní hned úvodní a titulní píseň „The Medicine Show“. Rytmická odříkávačka na pár akordů a s výzvou k tomu, abychom… „všichni šli na Medicine Show“, je syrová odrhovačka s dunivými bicími a hradbou kytar „těžkého kovu“, jak stvořená pro velké haly. Šamanka Melissa podává svou medicínu v podobě rockových kapek jak z kufříku 80. let, kdy začínala a z rozhlasových vln zněl styl AOR. Miss Etheridge si můžeme také představit coby psycholožku, jež ve své ordinaci na pomyslném gauči dává nám, svým pacientům, lekce jak se chovat (v písni „I Know You“, kde hlasově připomíná Tinu Turner a předvádí dramaticky působivý pěvecký přednes). V písni „Shaking“ dává rady, jak překonat strach a obavy a zpívá s takovým nasazením a zarputilostí, že bych jí rád „ocejchoval“ ženským Springsteenem. Střední, skoro akustická pasáž, se zlomí do pořádné porce „hevíku“ a člověk musí ocenit její pevný tón v nakřáplém hlasu.
„Doktorka Melissa“ se nás snaží také sjednotit v naději na lepší časy v písni „The Human Chain“. Tahle perla patří k tomu nejlepšímu na albu a dýchne na vás memphiským soulem jak z období firmy Stax Records. Píseň má ten správný feeling a vnitřní napětí. Cannabisová léčitelka nám ve skladbě „Love Will Live“ hustí do hlavy to, že láska bude žít dál a že každá bolest se dá překonat.
Další výbornou písní je „Wild And Lonely“ o pocitu osamělosti, kdy máte chuť se vším praštit, vylézt ze své ulity a třeba i něco divokého provést. Chytlavá melodie má tah na bránu a zdobí ji brilantní kytary.
Léčivou medicínou na dnešní „vyšinutý“ svět jsou rockové balady na tomto albu. Atˇ už je to „Woman Like You“, výborně vystavěná melodie s textem o dobře vypadající ženě, jež to má v životě ulehčené už jen tím, jak je atraktivní. Také „Here Comes the Pain“ má zajímavé téma drogové závislosti. Rozložené kytarové akordy ukotvují tuhle melodii, jež vrcholí hymnickým závěrem s mohutnými bicími a působivými sbory. Poslední dvě písně alba, „Suede“ a „Last Hello“, jsou taktéž baladami. Zejména ta poslední obsahuje silnou výpověď a Melissa Etheridge se v ní inspirovala tragickou střelbou na střední škole v Parklandu na Floridě, z února roku 2018. Píseň zachycuje bolest a smutek o nenávratné ztrátě blízkých.
Pozitivem alba jsou silné melodie, jisté frázování a písně „o něčem“. Melissa Etheridge nám nechává nahlédnout do nitra své duše. Je přímočará a věrohodná. Zpívá od srdce a ve svém přednesu je přesvědčivá. Četl jsem názor, že je její nové album vlastně hudebně zastaralé. Já volám, jen více takových rockových alb, neboť je jich v současné době jako šafránu.
MILAN POLÁČEK