Peter Kenneth Frampton, sedmdesátiletý britský skladatel, kytarista, producent a TV herec, jenž se proslavil v kapelách Humble Pie a The Herd, vydal letos v dubnu album cover verzí v instrumentální podobě.
Tahle kapela, založená roku 1977 v Deptfordu, v jižním Londýně, nehrála jen samé megahity nebo jen čistý rock’n’roll, ale měla i umělečtější ambice, jak je slyšet na této sadě šesti alb nahraných ve studiu.
Costello si pohrává se slovy i emocemi, melancholie střídá energické pasáže a celá ta žánrově pestrá skládačka dělá dojem panoptika figurek/písní v obchodě s hudebními kuriozitami.
„On the Widow’s Walk” - tak se říkávalo promenádě v přístavech, po které netrpělivě procházely manželky námořníků a vyhlížely připlouvající lodě, v obavách o to, zda se nestaly vdovami.
Je kolekcí dvanácti od srdce napsaných písní, v nichž se jako červená nit line téma smrtelnosti, nostalgie a vzpomínek na zemřelé. Album je Springsteenovou niternou zpovědí s pečetí velkoleposti.
Kdo si stále myslí, že se v hudbě už nic zajímavého nedá vymyslet, nechť si laskavě poslechne dvě poslední alba skupiny Larkin Poe, na Grammy nominované a skvělé „Venom & Faith“ (2018) a jejich páté studiové album „Self Made Man“.
„campaign songs“ čili písně vybrané pro politické kampaně kandidátů na prezidentský úřad. Většina je jich optimisticky laděných, pokud možno v rychlém tempu, mají být pozitivní a mají vykreslit své kandidáty jako kladné vlastence plné ctností.
Prine nikdy nepatřil mezi slavné a bohaté umělce, jakými byli Cohen, Cash, Kristofferson či Dylan. On byl spíše “dělníkem na vinici múzy”. A taky mu dali přezdívku „Mark Twain americké hudby“.
Kapela je totiž prý málo country a příliš rocková na to, aby ji hráli v rádiu a navíc tři kamarády ze školních let už nebavilo poslouchat, jak byla jejich hudba nazývána „jižanským rockem“.
