Pozvánka na koncert Už je to tady, k dvacátému výročí (po)listopadových změn koncipovaný Václavem Havlem, jistě potěšila každého adresáta – vstupenky v prodeji nebyly a kdo nebyl pozváním poctěn, přímo do kostela se nedostal. Pokud jej přesto akce neodolatelně přitahovala, musel se spokojit s živým přenosem České televize, který si ostatně nenechaly ujít bezmála dva miliony televizních diváků.
Upřímně řečeno, diváci u obrazovek si možná užili samotný koncert (ne jeho atmosféru) více, než desítky přímých účastníků, na které nezbyla židle ani výhled na pódium, takže jim nezbylo, než vestoje sledovat nepříliš velkoplošné obrazovky umístěné v zadních prostorách bývalého kostela. Stát vzadu nebylo nejpříjemnější a málokdo se asi ubránil zkoumání, kdo si židli v předních řadách „vyseděl“ před dvaceti lety a kdo (i proč) během let následujících. Celkovou atmosféru jakési duchovní spřízněnosti přítomných – přiměřeně důstojné, přiměřeně uvolněné i lehce (ale snesitelně) sentimentální - to však rozbourat nemohlo.
Jako narušitel večera byl vnímán snad jen Václav Klaus, který se při svém projevu musel vyrovnat s několika výkřiky „fuj“ i hlasitou poznámkou „nemáš právo tu být“, vypálenou z hlediště Monikou Pajerovou. Klaus jako profesionál sice jistě v té chvíli věděl, že projevy nesouhlasu televizní mikrofony nezaznamenají, jeho narcistická povaha ale zásah přece jen dostala. Klause nemusím, trochu obdivu mu ale tentokrát přiznávám: určitě předem věděl, že v Pražské křižovatce své příznivce ani obdivovatele nenajde, přesto přišel a setrval. A nejen to. Nepamatuji si, že by Václav Klaus v uplynulých dvaceti letech pronesl při jakékoli příležitosti tak jednoznačné „ano“ svému věčnému rivalovi. Tentokrát to udělal: „Pro mne je jedna věc jasná. Události, které se staly před dvaceti lety jsou dodnes spojeny s jednou konkrétní osobou, a tou je Václav Havel, kterému chci za vše, co vykonal pro znovunabytí naší svobody, poděkovat." A pravděpodobně jen díky tomuto závěru sklidil za svůj jinak frázovitý projev slušný potlesk, který ovšem patřil spíše Václavu Havlovi.
Poctami ani uznáním Václavu Havlovi se ostatně po celý večer nešetřilo. Zněly z úst politiků i umělců, z videozáznamů stejně jako naživo v sále. Adam Michnik připomněl (asi pravdivou) historku, jak v roce 1978 přinesl Václav Havel na setkaní do Krkonoš pití s „lidskou tváří" – starou mysliveckou. Po jeho poznámce, jak skvělá je svoboda, i když sebou nese i populismus a narcismus, sál zahučel dobře si vědom toho, na koho z přítomných Michnik ukazuje. S druhým řečníkem v pořadí, francouzským filozofem André Glucksmannem, si Václav Havel dobře rozumí například v kritickém náhledu na současné Rusko: „Komunismus je mrtvý, ale jeho mafie jsou stále zde. A opět pronášejí vražedná hesla a máchají svýma pustošícíma rukama. A za pomoci Gazpromu opět vyhrožují zotročením…“ Angela Merkel poděkovala z videa za pomoc východním Němcům, utíkajícím v září a říjnu 1989 přes Prahu do tehdejší NSR a vyzvala ke společné „evropské cestě", s čímž evidentně nesouhlasil jediný host v sále, hádejte kdo. Parádní poklony na dálku vysekli Václavu Havlovi rockeři Peter Gabriel, Bob Geldof, Bono Vox i Mick Jagger, který připomněl slogan z jara 1990 „kameny se valí do Prahy, tanky odjíždějí". Pozdrav Jeho Svatosti dalajlámy zahřál srdce, zdravice Baracka Obamy pošťouchla národní sebevědomí – americký prezident, přece jen…
Dramaturgii koncertu lze podle mého soudu jen těžko něco vytknout. Sotva dozněla úvodní Kocábova kompozice, interpretovaná Pražskou komorní filharmonií vedenou dirigentem Jiřím Bělohlávkem (doprovázeli pak všechny další hudební hosty) a sólistou Jiřím Stivínem, přišel na pódium za ryčného potlesku Václav Havel s krátkou zdravicí. Pak se na pódiu objevila písničkářka Suzanne Vega. Jeden z jejích největších hitů, Tom´s Diner, zněl v úpravě pro orchestr přímo famózně.
„Ahoj, jsem Lou Reed, žiju v New Yorku a chtěl bych říct, že je opravdu vzrušující tady být," uvedl se na scéně Havlův dlouholetý přítel v teniskách a tričku s obrázkem panáčka s rudou čelenkou, který na úvod zazpíval velvetovskou I Am Waiting For The Man, pak Dirty Blvd. a Guardian Angel. Domácí pěveckou (či písničkářskou) scénu jsme na pódiu neviděli, zpěv Jaroslava Hutky ani Marty Kubišové přesto nechyběl – z emotivně silných autentických záběrů listopadových dní roku 1989.
Charizmatická Joan Baez zahájila skladbou Imagine Johna Lennona a při závěrečném We Shall Overcome, navíc s jednou slokou zazpívanou v češtině, neměly daleko k slzám ani Dagmar Havlová a Madeleine Albright. Ostrý žánrový střih obstarala americká hvězdná sopranistka Renée Fleming, která roztomilou češtinou brilantně zazpívala árie z Dvořákovy Rusalky a Smetanova Dalibora, na závěr přidala Schubertovu Ave Maria. Rozdílné hudební světy se spojily v interpretaci Reedovy romantické melodie Perfect Day zpopularizované filmem Trainspotting (1996). Skladbu, která v sobě skrývá odkaz na rebelovu drogovou závislost, společně odzbrojujícím způsobem a pravděpodobně neopakovatelně uvedli Reed s Reneé Fleming. K oběma interpretům se na závěrečný spirituál Oh, Freedom přidala kromě Suzanne Vegy a Joan Baez – s lehkým knedlíkem dojetí v hrdle - i většina hostů v sále. Poselství textu však tentokrát nezůstávalo doma, směřovalo do Severní Koreje, Barmy, Tibetu, Běloruska, Íránu, Zimbabwe, Kuby, Venezuely. Z dvacet let svobodného Česka.
A hodnocení večera? Jak zpíval Lou Reed s Renée Fleming: Oh, such a Perfect Day!
VLASTIMIL JEŽEK