Nejprve mě zarazila pravopisná chyba ve slově „Podnohama“, pak ty saxofóny a po prvním poslechu jsem byl trochu rozpačitý. Jenže, nové album zlínského AG Fleku si vás podmaní postupně s každým novým poslechem. Po nekonečných devatenácti letech vyšla v únoru 2018 nová kolekce jedenácti písní. Autorsky si skladby rozdělili rovným dílem Ivo Viktorin a Karel Markytán. Na písni Anonymní přátelé, jež pochází z 80. let, se podíleli oba autoři a titulní Podnohama Zem, se vyjímá zajímavým dvojhlasem a rockovým nábojem.Tohle hudební dílko se rodilo pomalu a v bolestech tvůrčích i osobních od dubna 2014 do února letošního roku. Ano, přiznejme si, že hodně z nás čekalo další Blázny…, Dohrála hudba+1 či Waltz, jenže čas se nedá zastavit a dlouhými prodlevami mezi alby se narušila kontinuita. Viktorin s Markytánem se za těch skoro dvacet let hudebně posunuli, nechali se ovlivnit moderními tvůrčími postupy a hudebními trendy. Nové album Podnohama Zem je velmi ucelené a sevřené, není však vysloveně posluchačsky vstřícné. Chybí mu zpěvné a zapamatovatelné melodie, jež si mohou lidé pobrukovat, jako např. Poslední přání, Nechte jen balóny vzlétnout, Blázni umírají nadvakrát a pod. Na druhé straně je album muzikantsky do detailu vycizelované. Celkově deska zní hodně do popu. Už úvodní Akvarel navozuje trochu retro atmosféru s rejstříky kláves suplujícími snad celý orchestr a vlezlá saxofonová linka jak od Kennyho G se vlní jako had. O tom, že střední proud může být inteligentní a životaschopný, svědčí např. Anonymní přátelé, Vesmírné smetí či Slovo napořád, v níž hlas Blanky Táborské hladí i konejší, lap steel kytara Luboše Novotného voní Nashvillem a hezky se doplňuje s vyhrávkami akustické kytary. Markytánova píseň Stojedna dní úžasně šlape díky skvělým bicím Davida Velčovského, jenž zde rozehrává širokou škálu rytmů a vynalézavým využitím všech těch flash a crash akcentů. Zpěv Karla Markytána je uvolněný až odvázaný. Píseň Chmýří Ivo Viktorina mě dostala už loni v prosinci na předvánočním koncertě AG Fleku ve Zlíně. Pomalu se odvíjející melodie, na niž se nabalují jednotlivé nástroje i sbory. Nepřeslechnutelný je Viktorinův hořce nakřáplý zpěv. Chmýří má velkou šanci zařadit se permanentně mezi koncertní „AG Fláky“. Další úžasnou skladbou Ivo Viktorina je Vnitřní archeologie, jejíž zlověstně dunivý zvuk, tklivý saxofón flamingovského Rudolfa Březiny a zvuk arménského nástroje duduk (Marek Pastirik) nás vtahují takřka do hájemství world music. Viktorinův expresívní zpěv v závěru písně zní jak Brendan Perry z Dead Can Dance. Doufal jsem, že jeden z obou autorů napíše Blance Táborské píseň na tělo, jakou byla třeba Jako vítrz alba Waltz. Myslím, že nejblíže je k tomu Viktorinův Sentiment s procítěným projevem Táborské a sbory jak od Crosby, Stills, Nash & Young. Rád bych se také zmínil o textech, ať už z dílny Viktorina či Markytána, které jsou povětšinou lyrické, tu milostné, onde hledačské či ze života. AG Flek si svými předchozími alby nasadili laťku hodně vysoko. Album Podnohama Zem je sice výborné, ale přesto se k nim jen přibližuje. I tak ale bude patřit k tomu nejlepšímu, co v ČR vyšlo za posledních deset let. Teď už jen se konečně dočkat sólovky Blanky Táborské…
****
MILAN POLÁČEK