Minulost je čas mnoha rozmanitých událostí, ze kterých výběrem a výkladem uděláme to, co pak nazýváme historií. Sjednocujeme se na příbězích, které si společně vyprávíme, a nakonec i na těch, které si neřekneme. Žijeme na území, o jehož všech skutečnostech a dobových lidských souvislostech toho moc nevíme. 28. říjen 1918 považujeme mylně za jasný den, kdy se natiskly mapy Československa a hned začala fungovat demokracie. Jenže 28. října byla jen nahlas artikulována idea, podporovaná českými vlasteneckými politiky, umělci a také už přesvědčivě vítězícími mocnostmi. Možná i většinou česky mluvícího obyvatelstva. Máme obraz bezproblémové události. Ale zrovna tehdy na dalších částech „naší země“ došlo rovněž k vyhlašování samostatnosti početnými německy mluvícími skupinami, které se mínily připojit ke vznikajícímu Rakousku. V mnoha městech došlo v listopadu 1918 k bojům. Padlo v nich asi dvacet Němců, ale proti českému dělostřelectvu neměla jednotlivá města šanci, i když se oháněla právem na sebeurčení. 4. března 1919 vyhlásili německy mluvící sociální demokraté v mnoha městech den „sebeurčení“. Demonstrace byly po poledni českou armádou rozstříleny. Bylo zabito 54 lidí, 700 zraněno, z toho přes stovku těžce. Česká reakce byla natolik tvrdá, že to už od vzdoru nadále odradilo, šlo o život. Je možné říci, že 28. října 1918 začala dvouletá válka na „našem“ území o naše území. A to se už nechci rozepisovat o osmidenní válce s Polskem o Těšínsko a o válce s Maďary o slovenské území. 28. října 1918 žádná mapa neexistovala, my jsme si ale vymalovali i ty první dva roky jako úžasné vítězství české dějinné snahy, korunované pak úspěchy a nadšením českých umělců a politiků, a chlubili jsme se dosažením demokracie v okolních zemích nevídané. Jenže demokracie je lidovláda všech občanů žijících na území státu. Pár milionů jich tehdy do té demokracie zahrnuto nebylo a německy a maďarsky mluvící občané byli v tom státě rovni ostatním jinak než Češi. To prožívali i Slováci a Rusíni. Přesnější by asi bylo mluvit o čechokracii. Ta se nakonec ukázala jako smrtelná chyba. My Češi cítíme jako přirozené si historii neexistujícího Československa přivlastnit a přibarvit. Ale jen ve vymalované historii vzácného a úspěšného státu. Jenže Československo byl neúspěšný projekt, který v době, kdy pod tímto jménem fungoval, nebyl nikdy plně demokratický nebo samostatný a mnoha „svým“ národům přinesl utrpení. Za druhé světové války sedm let neexistoval a po válce to byl jen název, který přikrýval ruskou nadvládu. Po pádu bolševismu se nekonfliktně a přirozeně rozpadl. Možná teď můj výklad a připomínka některých neznámých faktů jsou kacířské, pobuřují, ovšem právě v nich je klíč k pochopení alarmujícího současného politického vývoje, který může dopadnout všelijak.
Jaroslav Hutka
Text (z bookletu albumu 100 let, Galén 2018) bol krátený. V úplnosti si ho môžete prečítať na webe autora www.hutka.cz