Dvě sestry. Rebeca a Megan Lovellovy. Obě jsou kytaristky, první je velice slušnou elektrickou kytaristkou, a zároveň hlavní zpěvačkou, druhá velice pozoruhodně vládne steel kytarou. To, že pocházejí z Nashvillu, by mohlo zavádět americkým country, ale tyhle dámy provozují daleko ostřejší muziku. Můžeme se o tom přesvědčit na jejich nejnovějším albu Venom & Faith, které vyšlo v listopadu 2018. Od prvních tónů není pochyb, co nám Larkin Poe sdělují. Jejich zvuk je tak typicky americký, jak jen dokáže znít blues rock v podání rodilých hudebníků. Žádná evropská kapela nemůže znít takhle americky. Až někde vespod posluchač cítí bluesové kořeny až na dřeň, provázané tvrdým jižanským přístupem k věci. Na aktuálním albu se střídají „remaky“ klasických bluesrockových standardů s vlastními písněmi. A od prvního tónu je jasné, že dámy to myslí naprosto vážně. „Mám jen jednu duši, kterou prodám za blues,“ zpívá Rebecca Lovell v kusu Mississippi s valícím slidovým doprovodem. Dívky si na albu pohrávají s rockovými výrazy, jak jim zobák narostl, a dělají to výtečně. Vždycky jsem si myslel, že nejameričtější hudba je Springsteenovo Born in U.S.A. Po poslechu Larkin Poe jsem změnil názor. Tyhle dámy nemusí proklamovat, kde se narodily. Je to jasné od prvního do posledního tónu. Pro mě je Venom & Faith nejameričtější album, které jsem v poslední dekádě slyšel.
*****
ROMEK HANZLÍK